Trh energií je od poloviny ledna tohoto roku možná až nečekaně stabilní. Cena elektřiny u ročního kontraktu se od té doby drží v relativně úzkém pásmu a nepřekračuje hladinu 150 eur za megawatthodinu, u plynu se cena stejného množství energie drží pod 60 eury. Pro odběratele to je dobrá zpráva, ale jen částečně. Šéf Pražské energetiky (PRE) Pavel Elis se domnívá, že pro tuto chvíli se prostor pro další výraznější zlevnění energií už vyčerpal.
Dodavatelé energií se v posledních měsících předhánějí v tom, kdo nabídne nižší cenu. Přesto se nejlepší nabídky na elektřinu pro nové zákazníky stále pohybují v blízkosti čtyř tisíc korun za megawatthodinu. To je více než dvojnásobek ceny předkrizového tarifu. Co čekat do budoucna?
Nemyslím si, že v dohledné době dojde k nějakému výraznějšímu zlevnění. Meziroční pokles burzovních cen už je z větší části do cen dodavatelů zanesený. Když se ale podíváme na velkoobchodní ceny pro dodávky energií k roku 2025 a dál, je vidět, že trhy pro toto období očekávají další zlevnění. Ale netroufám si odhadovat, jestli se tato prognóza naplní.
Pokud tedy současné ceny na burze vydrží, další pokles už nenastane?
Výraznější pokles podle mě ne. Očekávám, že rok 2024 bude z pohledu cen poměrně stabilní s mírnými výkyvy v obdobích zimy, kdy mohou energie na burze krátkodobě zdražit.
My jsme kupovali energie průběžně, od září jsme zlevnili a nyní jsou naše ceny to nejlevnější, co můžeme nabídnout. Rád bych k tomu dodal, že v porovnání s konkurencí naše nabídky patří k nejnižším.
To pro spotřebitele není moc dobrá zpráva. Čekal bych, že s tím, jak rychle vyrostly evropské LNG terminály, opadne nervozita na trhu s plynem a dostaneme se s cenami plynu i elektřiny níže. Proč to levněji nejde?
Problém je na výrobní straně. Před krizí se elektřina v základním pásmu zatížení, v takzvaném baseloadu, prodávala za 50 eur za megawatthodinu a dnes jsme zhruba na 120 nebo 130 eurech pro roční dodávku. To je v přepočtu na koruny zhruba tři tisíce. K tomu je ale potřeba přičíst tvar křivky reálné spotřeby zákazníka, který v průběhu roku nikdy neodebírá stále stejné množství elektřiny. To pro nás znamená, že musíme platit poplatky za odchylky od původní očekávané spotřeby a také nutně dokupovat či prodávat elektřinu na krátkodobých trzích a tím dorovnávat skutečnou spotřebu zákazníků. Když tyto faktory zahrnu, jsme zhruba na té ceně, kterou nabízíme.
A má to ještě jednu rovinu: Evropa zažila období, kdy se kvůli nízké ceně elektřiny investorům nevyplatilo stavět nové výrobní zdroje. Toto je důsledek. Členské státy proto musejí vytvořit podmínky k tomu, aby se znovu stavělo – a to jak stabilní výrobní zdroje, tak ty obnovitelné.
Jsou dodavatelé, zejména ti menší, kteří levnější ceníky nabízejí, například společnost Tedom. Čím si to vysvětlit?
Tedom nabízí měsíční ceny, což je výhodnější přes letní období, ale v zimě se může situace změnit. Je to vidět i na tom, že, když nabízejí celozimní tarif, ceny jsou podobné zbytku trhu, u elektřiny je Tedom dokonce dražší.
Kde vidíte burzovní cenu energií v příštím roce?
Pro nás je hlavním produktem dodávka elektřiny, u níž máme přibližně 750 tisíc odběrných míst. U ní jsou klíčové tři faktory – cena plynu, cena emisní povolenky a cena uhlí, které zůstává stále stěžejním palivem pro současný energetický mix zemí střední Evropy.
U plynu jsme se výstavbou LNG terminálů dostali na světový trh, díky čemuž tam prostor pro pokles cen skutečně nějaký je. Jednoduše díky větší konkurenci na trhu. Na druhou stranu zde Evropa využívá zejména krátkých spotových kontraktů, které jsou dost náchylné na vnější šoky. Když například donedávna stávkovali australští pracovníci tamních LNG terminálů, globální cena LNG nakrátko vzrostla i o nižší desítky procent, přestože se do Evropy z Austrálie větší objem plynu nedováží.
Je Evropa z pohledu energetiky na zimu připravena?
Já bych řekl že ano. O moc víc se udělat nedalo. LNG terminály se stavějí, plynové zásobníky jsou z drtivé většiny naplněné. Takže pokud nebude problém s dodávkami, měli bychom to zvládnout. Je potřeba říct, že do Evropy ještě stále proudí plyn z Ruska přes Ukrajinu a Slovensko a dá se očekávat, že brzy budou dodávky přes tyto trasy ukončeny. Celkovou bezpečnost dodávek by to ale ohrozit nemělo.
Klíčová bude i zima. Když bude teplejší, věřím, že se dnešní velkoobchodní ceny udrží i přes zimu. Ze střednědobého hlediska pak cena elektřiny i plynu může mírně klesat dál, hlavně od roku 2025. Svou roli pak bude hrát i energetická regulace a role státu v budování nových zdrojů.
Jak v tomto ohledu nahlížíte na zestátnění plynových zásobníku RWE, snahu ovládnout přepravce plynu Net4Gas a distributora plynu GasNet a k tomu možnost restrukturalizace skupiny ČEZ?
To není otázka na mě. To jsou politická rozhodnutí.
Vraťme se na trh dodavatelů. Ještě na začátku tohoto roku se hovořilo o tom, že trh dodavatelů se ještě podstatně pročistí. Letos však k žádným zásadnějším pádům nebo pohybům na trhu nedošlo. Jak to?
S tím, jak vláda zavedla cenové stropy, trh fakticky zamrzl. Všichni prodávají elektřinu a plyn za relativně podobnou cenu a s relativně podobným byznys modelem. Naopak nyní postupně dochází k otevírání trhu a do hry vstupují noví hráči jako zmíněný Tedom. Trh se nicméně výrazně pročistil už v letech 2021 až 2022. To znamená, že ten, kdo měl neufinancovatelný byznys, už dávno skončil.
Mohou se na trh znovu vrátit i společnosti, které jako například padlá společnost Bohemia Energy více riskují a pro své zákazníky nakupují energii s menším předstihem?
Trochu se toho obávám. Mám pocit, že část českých zákazníků má velice milosrdnou paměť. A bohužel velká část domácností, zejména pak seniorů, má potíže energetickému trhu stále ještě porozumět. Obecně proto nedoporučuji spotové tarify, alespoň pokud někdo vyloženě nechce flexibilně řídit svou spotřebu a nemá k tomu osazené potřebné průběhové měření. Já sám bych si tento tarif nikdy nepořídil.
V každém případě bude zajímavé sledovat, jak si noví hráči povedou. Pokud totiž chtějí být rozumně rentabilní, musejí mít alespoň 50 tisíc zákazníků, což si vyžádá velkou kampaň, agresivní cenovou politiku a pravděpodobně i podomní prodej, který pak zákazníci budou muset postupně sami zaplatit na provizích těchto prodejců. Těžko říct, zda si na to někdo troufne.
Říkáte, že byste nikdy nešel do spotového tarifu. Jaký produkt tedy máte?
Mám zatím nefixovaný na dobu neurčitou. Ke zvážení jsou myslím i jednoleté fixace, které mi v tuto chvíli taky dávají smysl. Samozřejmě záleží na naturelu každého zákazníka. Čeští zákazníci jsou i s ohledem na to, co během energetické krize zažili, velice opatrní. Proto upřednostňují fixace.
Když je tedy český spotřebitel spíše opatrný, jak rozumět tomu, že zákaznický kmen vaší skupiny se od pádu Bohemky příliš nezměnil a drží stabilní počet odběrných míst u elektřiny na úrovni zhruba 750 tisíc. Velký počet zákazníků stále setrvává u menších dodavatelů. Není to pro vás trochu nevyužitá příležitost?
My jsme momentálně třetí největší dodavatel na trhu s elektřinou a nikdy v historii jsme vyšší počet zákazníků neměli. To na úvod. Druhá věc je, že větší přelivy nastaly jen po pádu Bohemia Energy, od té doby je celkem stabilizovaný celý trh. Takže v tomto nejsme výjimkou.
Celý trh se postupně dostává pod stropové ceny. Má PRE ještě nějaké zákazníky na této hranici?
Od prvního září jsme všechny domácnosti dostali pod stropy a zbývá nám už jen pár firem a živnostníků, kteří budou stropové tarify platit až do konce roku.
Jaká bude finální suma na kompenzace stropových cen za celý rok?
Půjde o vyšší jednotky miliard korun.
Kolik to může být za celý sektor? Na začátku se mluvilo o stovce miliard, v jednu chvíli dokonce o dvojnásobku.
Bude to méně. Očekávám, že číslo bude ve vyšších desítkách miliard korun.
Když se podíváme na českou a evropskou energetiku z větší výšky. Co ji teď podle vás čeká?
Velkým společným jmenovatelem je energetická transformace. To znamená, že postupně dojde k náhradě uhelných elektráren a místo nich se budou stavět obnovitelné a patrně i jaderné a plynové zdroje. Problém zelených zdrojů je, že jejich výroba není stabilní, u jaderných elektráren zas chybí flexibilita. Zatím to vypadá, že řešením by mohly být plynové elektrárny, které později mohou přejít na vodík.
Vy sami zelené energetice věříte. Patříte k největším hráčům ve výstavbě střešní fotovoltaiky, nabízíte budovám energetické služby na klíč a jste také jedním z největších stavitelů dobíječek v Česku. Jak velkou část tržeb vašeho byznysu tento nový segment generuje?
My zelené energii věříme hodně. Důležitým faktorem je, že neustále zlevňuje. Do roku 2030 chystáme 300 megawattů obnovitelných zdrojů, z většiny solárních parků a okrajově i větrníků. Chtěli bychom větrných elektráren stavět víc, ale v českém prostředí tomu není nakloněna veřejnost.
Pokud v rychlosti počítám správně, tak by investiční náklady na tyto zdroje měly dosáhnout vyšších jednotek miliard korun. Je to tak?
Řádově ano. Jeden megawatt solární elektrárny dnes stojí 20 milionů korun. Takže jsme velmi hrubě na šesti miliardách v dnešních cenách. Zajímavé je, že se ceny panelů dostaly na předkrizovou úroveň i přesto, že jsme měli v Česku déle než rok dvoucifernou inflaci. Panelů je v Evropě momentálně přebytek, takže investice zejména do větších solárních parků dává velký smysl.
Jak velká je tedy vaše „zelená divize“ a kolika procenty se podílí na vašich tržbách?
To je složité říct jedním číslem. PRE má tři segmenty. První je udržitelná výrobní infrastruktura, což jsou zmíněné solární parky nebo jiné výrobní zdroje. Pak máme takzvanou chytrou zákaznickou infrastrukturu, do níž spadá dodávka komodit, ale i zařízení pro využití energie, například tepelných čerpadel nebo také malých fotovoltaik na střechy bytových domů.
A třetím segmentem je urbánní neboli městská infrastruktura a v ní rozvíjíme například distribuční elektrizační soustavu v Praze nebo veřejnou dobíjecí síť pro elektromobily v celém Česku. Největší a kapitálově nejnáročnější je právě ten třetí segment. A nejmenší je stále ještě první segment udržitelné výrobní infrastruktury, protože jsme v něm stále ještě na počátku růstu.
Když to vezmu z pohledu hrubého provozního zisku, pak solární elektrárny loni vygenerovaly zhruba 500 milionů EBITDA, tedy desetinu celkového pětimiliardového hrubého provozního zisku. Druhý segment, tedy prodej, vytváří zhruba miliardu a zbytek připadá na městskou síť.
Pojďme tedy k síti dobíječek. Mluví se o tom, že dnes jich je na český vozový park elektromobilů zbytečně moc. Vyplatí se ještě vůbec stavět?
V tuto chvíli ten nesoulad skutečně existuje, ale věříme, že větší rozšíření elektromobily v Česku je jen otázkou času. Nejde jen o chystanou regulaci, která má zakázat prodej spalovacích motorů od roku 2035, ale i samotný rozvoj technologie. Teď jsme v situaci, z níž už není cesty zpět – všeobjímající regulace Evropu do elektromobility zkrátka dotlačí.
Pozitivní je, že minimálně v PRE jsme přesvědčeni, že elektromobil je dobrý produkt. Ve firmě máme flotilu asi 250 elektrovozů a zaměstnanci si je pochvalují. Jsou ideální do městské aglomerace, nemají lokální emise a na provoz jsou relativně levné. Když se zlepší cena, dojezd a rychlost dobíjení – což se pomalu děje – nevidím důvod, aby se těmto typům vozů kdokoli bránil. Například Škodovka veřejně cílí na to, že už v roce 2026 budou elektroauta tvořit polovinu všech jejích prodaných vozů.
Stále ale existují fyzikální zákony. Dočkáme se někdy stejně rychlého dobíjení, s kterým počítáme u tankování benzinu nebo nafty?
Rychlost nabíjení se zvyšuje. Dneska existují dobíječky s výkonem 300 kilowattů, které dokážou nabít vůz do čtvrt hodiny. První vlastníci vozu budou určitě ti, kteří mají možnost dobíjet doma nebo v kanceláři. Tato skupina řidičů rychlost dobíjení až tak řešit nemusí. Časem budou přibývat i zájemci ze sídlišť, kteří nemají vlastní parkovací místo a budou muset vozy nabíjet ve veřejné síti. A naším úkolem je, aby výkon dobíjení byl takový, aby nikoho od koupě neodrazoval. Domnívám se, že 300 kilowattů tuto podmínku splňuje.
Dám modelový příklad. Když někdo využívá elektromobil pro jízdu po Praze, bude dobíjet jednou za čtyři dny na dvacet minut, maximálně půl hodiny, protože se stejně nedoporučuje dobíjet z nuly na sto. Z tohoto pohledu se rychlost dobíjení už jako problémová příliš nejeví. Alespoň v porovnání s tím, jaké výhody elektromobil na oplátku nabízí.
A vám se investice do elektromobility už vyplácí, nebo na bod zlomu stále ještě čekáte?
Dnes máme zhruba 650 dobíječek, z nichž část je sice v zisku, ale v souhrnu jsou zatím stále ještě nerentabilní. Do konce roku 2025 se ale do černých čísel za celou síť dostaneme.
Jak velká bude vaše síť ve finále?
Chceme se během dvou let dostat na hranici tisíce dobíječek, ale dost to ovlivní investiční dotační programy a jejich rozsah. Když vše půjde podle našich předpokladů, měli bychom to zvládnout. Už dnes máme největší počet dobíjecích bodů ze všech provozovatelů v Česku.
Pavel Elis (57)
Od roku 2010 je generálním ředitelem Pražské energetiky, kde dříve působil na řadě technických, finančních a administrativních pozic. V sektoru energetiky pracuje od roku 1989. Absolvoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze a v roce 2005 získal titul MBA na Prague International Business School. |
