Pohled z Evropské unie se zdá být jednoznačný. Ruský plynárenský gigant Gazprom vítězí v dnešní energetické krizi na celé čáře. Nástup obnovitelných zdrojů, které jsou závislé na počasí, a odchod od jádra i uhlí ruskému plynu silně nahrávají. Navíc se ukazuje, že představy idealistů o spáse, kterou přinese americký zkapalněný „plyn svobody“, se nenaplňují – LNG míří ze Spojených států především do Číny a do dalších asijských zemí, které jsou ochotny za něj zaplatit ještě podstatně vyšší cenu než Evropané.
Pohled z Moskvy už pro Gazprom tak veselý není. Státem ovládaná korporace musí v případě dodávek do zahraničí především plnit dlouhodobé kontrakty, což ale zároveň znamená, že nedokáže využít momentálně mnohem vyšších cen plynu na volném trhu. Zaznívá kritika, že na tom tratí ruský státní rozpočet. Zatímco část Evropanů Gazpromu vytýká, že nedokáže zajistit dostatečně naplnění evropských zásobníků plynu před nadcházející zimou, řadě Rusů se může zdát, že plynárenská korporace vychází Evropě vstříc až příliš.
Konec monopolu?
Vlivný politik a manažer Igor Sečin, který stojí v čele další ruské společnosti Rosněfť, v této situaci znovu předkládá svůj návrh na zrušení monopolního postavení Gazpromu. Ten už se v minulosti musel smířit s tím, že ruský zkapalněný plyn mohou prostřednictvím lodní dopravy vyvážet i další firmy, stále si ale udržuje monopol na export plynovody. Sečin tvrdí, že kdyby potrubí – zatím z malé části – zaplnila také Rosněfť, mohla by ruskému rozpočtu hodně vydělat právě na spotovém trhu. Muž považovaný za představitele ruského tábora „siloviků“, kteří se vyšplhali na politické a ekonomické výsluní z prostředí bezpečnostních složek, dokonce prohlašuje, že by tak Rosněfť zároveň mohla platit podstatně vyšší těžební daň, než je dnes zvykem.
Ruští kritici Gazpromu navíc tvrdí, že jeho dominantní postavení jako provozovatele plynovodů i dodavatele plynu má na Evropu podobný dopad jako rudý hadr na býka. Gazprom přitom čeká na evropské „razítko“ pro nový plynovod Nord Stream 2. Také vede v EU soudní spory o to, zda se na jeho podmořská potrubí do Německa vztahují evropská pravidla ohledně liberalizace trhu. Pokud prohraje, bude moci využít jen část svých přepravních kapacit.
Jak si zachovat tvář
Michail Děljagin, ruský poslanec za Spravedlivé Rusko a šéf Institutu problémů globalizace, tvrdí, že některé evropské společnosti od Gazpromu raději plyn nekupují, aby se vyhnuly potížím s regulačními orgány. Děljagin ve svém komentáři pro list Nězavisimaja Gazeta napsal, že liberalizace exportu by Moskvě umožnila normalizovat vztahy s Evropou, a přitom si zachovat tvář. Jeho hodnocení může být pro evropské analytiky poučné – ať už by Děljaginova strategie fungovala, nebo ne, poslanec bere jako samozřejmost, že právě o lepší vztahy s Evropou musí jít Rusům především.
Jak se Kreml do budoucna postaví k liberalizaci, zatím není jasné. Význam evropského trhu – a na prvním místě toho německého – si ale zjevně uvědomuje také. Z hlediska ruského plynového exportu zůstává naprosto klíčovým. Závisejí na něm příjmy ruského rozpočtu. Rusové se sice také snaží posílit vývoz do Číny, ale ve srovnání s dodávkami do EU je jeho celkový objem malý. Vladimir Putin v současné situaci Evropanům určitě rád připomene, jak jsou pro ně plynovody z Ruska včetně nového Nord Streamu 2 důležité a co všechno dělají v energetice špatně, ale představa, že by například Gazprom neplnil dlouhodobé kontrakty, je i pro něj zjevně nepřijatelná.
Manažery Gazpromu může těšit, že všichni jeho významní obchodní partneři z řad velkých evropských firem stejně jako sama končící německá kancléřka Angela Merkelová potvrzují, že ruský plynárenský gigant veškeré své smluvní závazky opravdu plní. Zároveň ale čelí kritice mnoha politiků i odborníků, jakým je třeba i výkonný šéf Mezinárodní energetické agentury Fatih Birol, že nedělá pro stabilizaci evropského trhu více. Gazprom by teoreticky mohl vrhnout daleko víc plynu také na volný evropský trh.
V této kritice se však ztrácí podstata problému – i Gazprom má v současné napjaté situaci omezené kapacity. Je otázkou, jaké problémy mu způsobil například srpnový požár ve zpracovatelském závodu v Novém Urengoji, jisté však je, že kromě dodávek na základě dlouhodobých kontraktů se zahraničními partnery musí prioritně naplnit ruské zásobníky. Od firmy majoritně ovládané státem – notabene v Rusku – ani nic jiného očekávat nelze.
Trumfy mají oba hráči
Názor, že by Kreml přesto mohl dodat více a nedělá to pouze kvůli tomu, aby si vynutil certifikaci plynovodu Nord Stream 2, nikdo jednoznačně nepotvrdí ani nevyvrátí. Pravda může být někde uprostřed – Rusové občas ukážou, jaké mají v rukou trumfy, ale příliš riskovat také nechtějí, protože dobré karty ve formě významného odbytiště jejich plynu má i druhá strana. A jak ukazují historické zkušenosti, sázet na momentální závislost odběratele se v dlouhodobějším horizontu nevyplácí – jen ho to povzbudí k rychlejší diverzifikaci zdrojů, jejich dodavatelů i přepravních cest.
Gazprom se musí smířit s tím, že ani v Rusku si nemůže dělat, co se mu zrovna zachce. Tamní Federální antimonopolní služba nedávno korporaci vyzvala, aby po dočasném přerušení kvůli požáru v Novém Urengoji obnovila prodej plynu také na Petrohradské burze. Na té by podle některých představ měli surovinu kupovat i evropští zákazníci. Prezident Vladimir Putin jednal s vicepremiérem (a bývalým ministrem energetiky) Alexandrem Novakem o možnosti, že by Petrohradská burza mohla nahradit evropský spotový trh, aby se tak omezily spekulativní nákupy.
Jistota pro všechny
Někteří ruští kritici vyčítají Gazpromu, že se drží zastaralé koncepce dlouhodobých kontraktů a dominantní přepravy plynovody. I zmiňovaný Michail Děljagin prohlašuje, že se tak Rusové stávají rukojmími zahraničních spotřebitelů a přepravců. Tato argumentace je ale pochybná. Kontrakty, které ruská plynárenská korporace uzavírala na 10–25 let, byly v minulých letech na ústupu, teď však jejich atraktivita stoupá – potvrzuje se, že přinášejí jistotu oběma stranám a tlumí cenové výkyvy. O uzavírání dlouhodobých smluv se nesnaží pouze Gazprom – v poslední době se podobným způsobem domlouvají třeba američtí vývozci LNG s Číňany.
Přeprava plynovody má sice své slabiny, ale dodavatelům i spotřebitelům plynu přináší velkou výhodu. Surovina dodaná potrubím je zpravidla podstatně levnější než LNG. To, že Asie platí za plyn více než Evropa, má jasný důvod – nemá takovou síť plynovodů.
Rusové nebo například i Norové získávají díky plynovodům jasnou konkurenční výhodu. Ani z pohledu Evropské unie by nedávalo smysl vzdávat se výhod takového importu, i když si Evropané mohou navíc připlatit za diverzifikaci zdrojů a cest v míře, kterou uznají za rozumnou. Zároveň mohou tlačit na zachování ukrajinského tranzitu ruského plynu i v době přímého podmořského spojení Ruska s Německem, jak to vždy dělala kancléřka Merkelová. Také Berlín má v rukou silné karty a snad si to uvědomí i příští německá vláda. Pro Gazprom je německý trh zdaleka největší.
