Sedm let letos uplynulo od živelné katastrofy v Japonsku a následného poškození jaderné elektrárny Fukušima. Na základě těchto událostí začaly mnohé státy přehodnocovat svůj přístup k výrobě elektřiny. Odklon od jádra přislíbilo například Německo, odmítavě se k němu postavilo ale například i Švýcarsko nebo Nizozemsko. Situace se však podle analýzy společnosti Arthur D. Little začíná znovu měnit ve prospěch jádra, které táhnou hlavně asijské země.
Po celém světě je v současnosti v provozu asi 450 jaderných reaktorů, toto číslo však v následujících letech může zažít další nárůst. Ve výstavbě je nyní totiž dalších 55 reaktorů, v průběhu dalších 25 let by se přitom do elektrické sítě mohlo zapojit 600 dalších reaktorů.
Vzniknout mají přitom jak v rámci nových elektráren i jako malé modulární reaktory. Dle analýzy tak bude jejich počet nadále růst i přes odhodlání mnoha zemí jádro zcela opustit. Jen za posledních pět let státy po celém světě ukončily projekty na 45 reaktorů, výstavbu dalších 70 reaktorů investoři dočasně pozastavili.
Největší potenciál růstu podílu má v současnosti Čína, která má v různých fázích výstavby a plánování 202 jaderných reaktorů. Po Francii a Spojených státech se tak má stát největším producentem energie z jádra. Jednasedmdesát reaktorů plánuje v budoucnosti spustit Indie a o dvacet méně Rusko. Na jádro sází například také Turecko nebo Saúdská Arábie.
Negativní pohled na jadernou energii umocňují v posledních letech především dva faktory. Tím prvním je veřejné mínění, které se k jaderné energii po roce 2011 staví více skepticky, což ovlivňuje politicko-energetické strategie států.
Například litevská vláda ve věci uspořádala všeobecné referendum, ve kterém se téměř dvě třetiny obyvatel vyslovily proti budování dalších reaktorů. Argumentem pro obyvatele západních států nejsou ani pracovní možnosti, které jsou na jaderné elektrárny vázány. Naopak v Turecku nebo Rusku je však tento argument pro výstavbu jaderných elektráren mnohdy využíván.
Druhým faktorem hovořícím proti výstavbě jsou těžko odhadnutelné finanční náklady. Jak analýza uvádí, zatímco investice do jednoho kilowattu výkonu jaderné elektrárny se pohybovaly kolem 3900 eur (asi 101 tisíc korun), cena u nejdokonalejších elektráren fungujících na principu plynových turbín s kombinovaným cyklem dosahuje přibližně 500 eur za kilowatt. Z hlediska paliva je přitom plyn čím dál více cenově atraktivní.
Už několik let před katastrofou ve Fukušimě přitom odborníci poukazovali na čím dál delší prostoje při budování reaktorů a tím souvisejícími rostoucí náklady. Již v sedmdesátých letech minulého století skutečná cena přesáhla rozpočet průměrně trojnásobně.
Jak ukazuje analýza, problémy přitom nemusí plynout pouze ze samotné výstavby elektrárny, ale také z nedostatečné spolupráce investorů. Především v méně rozvinutých zemích totiž investice putují často pouze do samotné výstavby jaderné elektrárny bez ohledu na zastaralou rozvodnou síť.
„Česká republika je na rozdíl od řady jiných zemí připravena výstavbu jaderné elektrárny velice dobře zvládnout. Existuje zde totiž tradice a hluboká znalost jaderné energetiky, všech technických a netechnických prvků a jejich závislostí, která je klíčová k tomu, aby bylo zmírněno riziko zpoždění a prodražení výstavby,“ vysvětluje partner Arthur D. Little Dean Brabec.
