Do železáren na hranicích s Kazachstánem se industriální fotograf Viktor Mácha s kolegou Pavlem dostal v roce 2013 a cesta dovnitř byla trnitá. "Po několika týdnech příprav jsme se konečně dokodrcali po strašlivé, skoro osmihodinové cestě z Magnitogorsku do Novotroisku. To město je naprosto ohavné. Začínající stepní krajina s tu a tam vykukujícím posprejovaným skaliskem, obří sídliště, které má ty nejlepší roky už dávno za sebou a huť – obří huť, jejíž temný opar je vidět už z několikakilometrové dálky," vzpomíná Mácha a pokračuje.
Na bránu jsme dorazili podle domluvy přesně v devět hodin a kupodivu tam byl přesně i Vladimir, náš průvodce. Vesele na nás mával, že prý je vše připraveno, jen potřebujeme jeden papír a můžeme vyrazit. Pozval nás mezitím do své kanceláře, ve které bylo pár potlučených židlí uprostřed hald vysloužilých počítačů, faxů a kopírek. Za pět minut prý bude zpátky.
Pět minut, deset minut, čtvrt hodiny.. po půl hodině se vrací se zachmuřeným výrazem na tváři a bez papíru. Že se to prý trochu zkomplikovalo, ale netřeba se strachovat, vše bude dobré. Další čekání. Vladimir musí někam odejít a tak nás usazuje v kanceláři ředitele výroby s takovou zapšklou sekretářkou, beze slov mizí. Od našeho příjezdu uběhla už hodina a nic se neděje. Po další půl hodině se vrací a prý se objevil problém. Ředitel o naší návštěvě neví a musí si to ověřit s generálním ředitelem v Moskvě. Jenomže v Moskvě je o dvě hodiny méně tudíž ředitel ještě spí. Musíme čekat.
Uběhlo už pět hodin a v tom se dveře do kanceláře prudce otevírají do nich vstupuje rozesmátý Vladimir. Povolení platí! Můžeme fotit! Krásné ranní světlo je už ale dávno pryč a kombinát zalévá ostré slunce z vysoké modré oblohy. Opět na bráně, tentokrát s potřebnou bumážkou v ruce. Jenomže to ostraze nestačí. Chybí totiž kulaté razítko, které dává podpisu ředitele teprve tu správnou platnost. Začínám být nepříčetný a v duchu lovím ty nejhrubší ruská slova. Další čekání, další hodina nesmyslného telefonování a přecházení mezi hlavní budovou a vrátnicí.
Konečně, po šesti naprosto zabitých hodinách tisíce kilometrů od domova se dvojitá brána s žiletkovým drátem otevírá. Na ocelárnu nás doprovází vojenský džíp, ale jsme už tak otupěni, že už to ani nevnímáme. Tak jsme se přeci jen dočkali, první snímky u obloukových pecí, lití surového železa, odpich a kolega Pavel, který mne na cestě napříč Uralem doprovází, kolabuje z vyčerpání a celkové dehydratace. Ale tohle v Rusku není problém, to se prostě stává. Dostává napít z rezavého kohoutku hned vedle zařízení plynulého odlévání oceli jede se dál.
