Fráze „kopat plechovku dál před sebe“ skvěle vystihovala neochotu evropského vedení přistoupit k razantnímu řešení situace během dluhové krize v předchozí dekádě. Bezprostřední kolaps pomohla odvrátit Evropská centrální banka (ECB), která zaplavila finanční systém likviditou. Evropské autority si tak mohly dovolit odsouvat problém ad acta. Takovým přístupem si však postupně vymazaly manévrovací prostor. Dlouhodobě nízká inflace, která umožňovala kontinuální monetární stimuly, se stala vzdálenou vzpomínkou. ECB stojí před netriviální zkouškou: jak zkrotit pádivý růst cen a zároveň udržet eurozónu pohromadě.
Po zasedání v Jackson Hole se poměrně rychle zformoval mezi představiteli rady guvernérů konsenzus, že nekontrolovatelná inflace představuje větší hrozbu než ochabující ekonomická dynamika. Obzvláště riziko permanentního odkotvení inflačních očekávání centrální bankéře děsí. Euro pod paritou s dolarem taktéž přispívá k cenové destabilizaci. Z těchto důvodů začala většina radních volat po zvýšení o 75 bodů. Komicky, avšak zároveň příznačně působí skutečnost, že se proti příliš agresivnímu zvyšování sazeb vyslovil řecký představitel ECB. Ovšem když včera banka přistoupila k nejrobustnějšímu jednorázovému „hiku“ ve své historii, hlasovala pro zvýšení o tři čtvrtě procentního bodu jednomyslně celá rada.
Podle prezidentky ECB Christine Lagardeové zůstávají inflační rizika asymetricky nakloněná směrem vzhůru. Přestože se úroky nacházejí hluboko pod neutrální úrovní, upozornila šéfka banky, že se růst sazeb o 75 bodů nestává novou normou. Kadenci dalšího zvyšování budou diktovat nově příchozí makrodata. ECB během zasedání kupodivu příliš nekomentovala antifragmentační program a dluhopisové výnosy. Poprvé tak vyslala signál, že ji pádivá inflace trápí více než dluhopisové výnosy.
Banka však nedokázala svou razantní akcí stabilizovat euro. To lze vysvětlit vlivem energetické krize, která se do kurzu evropské měny propisuje. Roli hraje i skutečnost, že ve stejném momentě pronesl jestřábí slova i šéf amerického Fedu Jerome Powell a Fed zkrátka má ve finančním světě mnohem větší váhu. Kroky frankfurtské instituce představují určité varování pro Českou národní banku, která je nemůže ignorovat v rozhodování o nastavení tuzemské monetární politiky. Pokud by chtěla ČNB ponechat úroky beze změny, hrozí oslabování koruny a odliv zahraničního kapitálu.
Z(a)tracená čísla 8. díl – Recese:
Současné zvýšení sazeb je nezbytným počátečním krůčkem. K porážce inflace však zbývá dlouhá cesta. To dokazuje i oficiální prognóza ECB, která naznačuje, že ceny porostou v příštím roce tempem 5,3 procenta. V takto nestabilním světě nezbývá jiná možnost než posunout úroky dále do restriktivního teritoria. V prostředí vysychající likvidity a rostoucích dluhopisových výnosů se vysoké zadlužení stává „radioaktivním“. Soudržnost eurozóny tak může být brzy testována, podobně jako na začátku minulého desetiletí. Na příkladu měnové unie vidíme, že strategie kopat plechovku dále před sebe může úspěšně fungovat poměrně dlouhodobě – nikoli však do nekonečna.
