Hrubé počty vypadají na první pohled impozantně. V Česku se každý rok na skládky uloží zhruba tři miliony tun odpadků, které by mohly v teplárnách nahradit stejné množství hnědého uhlí. Rébus, kde vzít palivo pro teplárny až za deset či patnáct let dojde uhlí, se zdá být vyřešen.
Klíčovou podmínkou je postupné omezování skládkování. Ministerstvo životního prostředí připravuje novelu zákona, která by odvoz odpadků na skládky v několika krocích výrazně zdražila. Ekonomicky životaschopné by pak byly alternativní způsoby, jak odpady využít, včetně spalování v teplárnách. Změnu v nakládání s odpady slíbilo Česko i v rámci Evropské unie. Do roku 2020 má podíl odpadu, který skončí na skládkách, spadnout z nynějších 55 na 35 procent.
Čím větší, tím levnější
S náhradou uhlí to ale nebude tak jednoduché, jak naznačují státní koncepce. „Spalovny má smysl stavět jen tam, kde už existují rozvody centrálního zásobování teplem. Ekonomicky jsou životaschopná zařízení, která zpracují více než sto tisíc tun odpadu za rok,“ říká Tomáš Drápela, generální ředitel Plzeňské teplárenské.
Z tohoto pohledu je ovšem právě na hraně také projekt spalovny v Chotíkově u Plzně, kterou Plzeňská teplárenská chce uvést do provozu v roce 2015 – její plánovaná kapacita činí 95 tisíc tun.
Obecně platí, že čím větší spalovna, tím nižší jsou investiční náklady na tunu zpracovaného odpadu. Jejich výše určuje, zda se investice do spalovny vyplatí. Z prodeje elektřiny a tepla dokáže spalovna pokrýt provozní náklady. Investice se umořují z poplatku za zpracování odpadu, který platí obce.
Pět spaloven a dost
Cenu za zpracování odpadu mohou srazit investiční dotace na stavbu spaloven. Plzeňská teplárenská by chtěla pětinu z 1,9 miliardy korun na pořízení spalovny pokrýt z evropských fondů. Do budoucna se počítá s investiční podporou spaloven přímo v operačních programech, které řídí využívání strukturálních fondů.
„Při investičních podporách a provozní podpoře výroby elektřiny z biomasy by spalovnám měl stačit poplatek za zpracování odpadu kolem 1500 korun za tunu,“ soudí Tomáš Voříšek z poradenské společnosti SEVEn. Za odvoz tuny odpadu na skládku se dnes platí průměrně zhruba 1300 korun včetně zákonného poplatku 500 korun za tunu.
V Česku je prostor pro maximálně pět spaloven pro energetické využití odpadu, odhaduje Drápela. Dohromady by mohly i se stávajícími třemi zařízeními spálit 1,3 milionu tun odpadků ročně. Plán ministerstva průmyslu a obchodu zahrnutý v návrhu surovinové politiky, že by v Česku v příštích sedmi letech mělo vyrůst jedenáct spaloven na 2,3 milionu tun odpadu, není tedy příliš reálný.
Drápelovy počty skutečně odpovídají, pokud se mají spalovny uplatnit v teplárenských systémech založených na využití uhlí. „Teplo z uhlí je ve srovnání s odpadem levné. Proto ho spalovna musí prodávat za neadekvátně nízkou cenu. V takových případech má opravdu smysl stavět jen spalovny ve velkých městech na sto a více tisíc tun odpadu,“ míní Voříšek.
Odpad versus plyn
Pokud by odpad měl konkurovat teplu z plynu, kalkulace se výrazně změní. Rozdíl mezi cenou tepla z uhlí a plynu je trojnásobný. V soustavě, kde se dnes hlavně topí plynem, by spalovna mohla inkasovat výrazně vyšší příjmy a provozně by se mohlo uživit i menší zařízení. Padla by tak ovšem teze, že odpad má v budoucnu nahradit docházející hnědé uhlí.
Zatím se do výstavby spaloven investoři nehrnou. Kromě Plzeňské teplárenské pracuje na projektu spalovny, a to v severočeských Komořanech, ještě společnost United Energy. Ostatní teplárenské společnosti čekají, jakým způsobem ministerstvo životního prostředí nakonec omezí skládkování.
„Investoři potřebují vědět, zda a kdy skládkování skončí. A také to, že se v dalších letech pravidla odpadového hospodářství nebudou drasticky měnit,“ zdůrazňuje Drápela. Pak je šance, že se byznys energetického využití odpadu rozjede v Česku ve velkém.
Spalovny na suchu
Háček při přechodu na využívání odpadů ve výrobě tepla a elektřiny spočívá v tom, že komunální odpad je obchodovatelnou komoditou. Švédské teplárny například ve velkém nakupují odpady v Itálii. České spalovny by se podle expertů teoreticky mohly dostat do situace, kdy budou muset o surovinu bojovat se zahraničními provozovateli. Stačí, když třeba německé či rakouské spalovny budou mít málo suroviny a začnou české konkurenty přeplácet.
Dánský příklad
Dánsko už v roce 1997 zakázalo skládkování odpadu, který lze energeticky využít. V současné době využívá k výrobě energie 55 procent odpadů, čímž se řadí na první místo v Evropě. Spalovny zásobují teplem pětinu obyvatel Dánska. Tržbami z prodeje tepla a elektřiny spalovna pokryje sedmdesát procent nákladů. Zbytek tvoří poplatky za likvidaci odpadu. Ty jsou levnější než ceny za skládkování. Spalovny jsou v Dánsku ve vlastnictví obcí a fungují jako neziskové společnosti.
