ECB by v příštích měsících mohla začít namísto Itálie či Řecka zachraňovat Francii
Ekonomickým „otloukánkem“ eurozóny býval dříve jih, dokonce se svého času ujal akronym PIGS – Portugal, Italy, Greece, Spain. Trh dluhopisů byl právem přísnější na země jihu než na severní premianty. V praxi to znamenalo, že si tyto země půjčovaly dráž než například Francie. To už dnes neplatí. Není to tak, že PIGS uvedly své veřejné finance do příkladného stavu. To spíše Francie, druhá největší ekonomika eurozóny, začala dosahovat „jižních kvalit“.
Ještě před pár lety nikoho nenapadlo hodit výše zmíněné země s Francií do jednoho pytle. Dnes však Francie, s vládním dluhem přes 110 procent HDP a deficitem státního rozpočtu kolem 5,5 procenta, uhání, aby dorovnala Itálii se zadlužením necelých 140 procent HDP. A trh si všímá.
Rozdíl mezi výnosem desetiletého vládního dluhopisu Itálie a totožného dluhopisu Německa činí 0,8 procentního bodu. Naposledy byl tento rozdíl tak nízký zhruba před dvaceti lety. Pro Apeninský poloostrov je to zpráva, že jsou (alespoň na chvíli) z nejhoršího venku. A Francie? Rozdíl k Německu je aktuálně stejný, trh tedy hodnotí stejně Francii jako Itálii. Pro Francii je to alarmující signál. Naposledy jsme něco podobného viděli během krize eurozóny v letech 2011–2012. A nejedná se o krátkodobý jev, s menšími přestávkami se francouzský trend zhoršuje již pátým rokem.
S velkou pravděpodobností se tak na evropském finančním trhu rýsuje další milník. První výstražný signál bude, když Francie začne za své dluhy platit více než Itálie. Mám na mysli pro trhy signifikantní rozdíl, řekněme 0,1 až 0,2 procentního bodu. Takový „náskok“ by si téměř určitě získal pozornost komentátorů a širší investiční veřejnosti.
Francie pod tlakem
Pokud se trend nezastaví, čeká nás slovní intervence. V těch dá ECB jasně najevo, že rozdíl, odhadem 1,5 procentního bodu oproti Německu, se monetární autoritě nelíbí, a pokud to tak půjde dál, přejde k akci. Dočkali bychom se pak scénáře, kdy Evropská centrální banka „zachraňuje“ Francii. De facto by byla Francie důvodem začít nové kvantitativní uvolňování, protože by bylo nutné, aby ECB kupovala výhradně francouzské obligace. Něco podobného jsme viděli v roce 2022 právě v případě zmíněné, někdy až vysmívané Itálie.
Ale výše popsaný scénář je zatím jen čertem namalovaným na zeď. Třeba se francouzští politici domluví a proběhne alespoň pokus o konsolidaci tamních veřejných financí. Snad politici příliš nespoléhají na ECB, všímají si probíhající reakce dluhopisového trhu a vezmou formující se varování vážně. Dost možná ale ne. A pokud ne, Francie bude novou Itálií.
