Vlastní zdroje evropského plynu? Česko může v budoucnu odebírat surovinu z Rumunska, Maďaři se snaží o frakování
Evropa je ve stále větších plynových kleštích. Od začátku války na Ukrajině se nepříliš úspěšně snaží zbavit závislosti na ruské surovině. Nepřátelské kroky současné americké administrativy vzbuzuji pochyby o moudrosti přílišného spoléhaní na americký LNG. Nestabilita dodávek zkapalněného plynu tak jako tak přispívá k cenovým výkývům. Zlepšení situace by mohla přinést vlastní těžba. Ta v současnosti vzkvétá na jihovýchodě kontinentu a unijním premiantem se stává Rumunsko. Předpokládá se, že pomůže s diverzifikací plynu ve střední Evropě.
Jednou z hlavních příčin drahých evropských energií je nutnost importu fosilních paliv. V počátcích války na Ukrajině se dramaticky rozevřely nůžky mezi cenami zemního plynu na starém kontinentu a ve Spojených státech. Evropa i z toho důvodu těžko zvládá konkurovat USA, odkud nyní ve velkém dováží LNG. V poslední době se proto často hovoří o tom, jestli by nebyla schopná těžit více vlastního plynu, aby se vyhnula drahému dovozu i geopolitickým rizikům.
Rumunsko se těší, že se stane čistým vývozcem plynu
To je však složitý úkol. Norsko, hlavní plynový dodavatel sedmadvacítky, je na hraně svých současných možností a debata o dalším rozvoji nalezišť v Severním moři není snadná a často je politizovaná. Těžit v silně zalidněných oblastech je nepopulární a rizikové, jak se v minulosti ukázalo především v Nizozemsku. Zvlášť metoda frakování je cestou, kterou řada zemí odmítá jít. Pozornost se ale stále více upíná k Černému moři, kde má velké ambice Rumunsko.
Země na konci března zahájila vrty v rámci významného offshorového projektu Neptun Deep, kde by mohla začít těžba v roce 2027. Bukurešť si od toho slibuje usnadnění odchodu od ruského plynu. Využívání pole by mělo zdvojnásobit produkci země, která by se mohla stát čistým vývozcem suroviny. Předpokládá se, že by tak Rumunsko mohlo pomoci s diverzifikací plynu v regionu střední a východní Evropy. V tuto chvíli není ale jasné, kolik komodity bude k dispozici pro export, protože její domácí spotřeba nejspíše v příštích letech vzroste a zásoby na pevnině ubývají.
Energetická analytička Eugenia Gusilovová z Romania Energy Center se každopádně domnívá, že místní trh nemůže absorbovat veškerý očekávaný nový plyn. Budoucí export odhaduje na čtyři až pět miliard metrů krychlových. „Nejedná se o velké objemy, ale každá miliarda krychlových metrů plynu je důležitá pro snahy o diverzifikaci dodávek v této části Evropy,“ konstatovala. Pro srovnání, zničeným plynovodem Nord Stream do Německa teklo 55 miliard krychlových metrů ruského plynu ročně.
V současnosti Rumunsko těží kolem devíti miliard kubíků ročně a už nyní pomalu předbíhá Nizozemsko, dříve největšího unijního těžaře plynu. Ještě v roce 2022 se podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) západoevropská země podílela na produkci celého kontinentu z více než šesti procent a zaujímala pátou příčkou, zatímco šesté Rumunsko z necelých čtyř. Na první příčce bylo s více než polovinou těžby Norsko, s necelými šestnácti procenty následovala Británie. Třetí místo s devíti procenty připadalo na Izrael, který IEA rovněž řadí mezi evropské země, a čtvrtým největším evropských těžařem byla Ukrajina.
Kontroverzní frakování se Evropě moc nezamlouvá
Nizozemská produkce však stále klesá. Loni země definitivně skoncovala s dolováním z velkého pole Groningen. Místní si tam více než dvě dekády stěžovali na otřesy, které působily škody na budovách. „Obrovský počet lidí v provincii trpí psychickými problémy kvůli těžbě plynu,“ řekl před časem AFP Jan Wigboldus, prezident sdružení, které zastupuje obyvatele. Předtím zpráva parlamentní komise vytkla úřadům, že podcenily rizika. Velké energetické společnosti jako Shell a ExxonMobil nyní požadují od nizozemských úřadů náhradu za obrovské zásoby plynu, které zůstaly nevytěženy.
V útlumu je nyní i německá těžba. Tyto trendy vedou k celkovém propadu produkce plynu v sedmadvacítce. V roce 2023 se meziročně snížila o pětinu a podílela se na unijní spotřebě pouze z jedenácti procent. Během energetické krize tak ožila otázka, jestli by Evropa přece jenom neměla přistoupit k dobývání suroviny z neprostupných hornin pomocí frakování, které ve Spojených státech vyvolalo velký boom břidlicového plynu.
Do břidličných hornin se během něj pumpuje směs vody, písku a chemikálií, která i hluboko pod povrchem dokáže horninu rozbít a uvolnit ropu nebo plyn. Jenže panují obavy z ekologických dopadů metody a tak ji některé evropské země v minulosti dokonce zakázaly.
Například v Německu však od začátku války na Ukrajině padají výzvy k přehodnocení postoje. Volal po tom například bývalý ministr financi z FDP Christian Lindner a pochopitelně i představitelé sektoru. „Měli bychom maximalizovat domácí produkci ropy a zemního plynu, které by byly těženy s emisemi o třicet procent nižšími ve srovnání s dovozem LNG,“ prohlásil loni Ludwig Möhring z asociace těžařů BVEG. „Pokud chcete větší skoky, musíte se otevřít břidlicovému plynu, podotkl.
Daleko větším tématem je však frakování v Maďarsku, které zkoumá možnosti rozšíření těžby nekonvenčního plynu u rumunských hranic. Místní ekologické organizace si marně stěžují na to, že projekt Corvinus nemá dostatečné posudky vlivu na životní prostředí. Obávají se, že dobývání ještě zhorší problémy s vodou v již tak dost suchém regionu. Kritici také tvrdí, že Budapešť vkládá prostředky do těžby, která zatím vůbec není rentabilní a je otázkou, jestli někdy vůbec bude.
Středozemní moře má co nabídnout
Sedmadvacítka má ale naději, že produkce plynu vzroste jinde v Evropě. Potenciál k tomu má se svými bohatými zdroji Ukrajina, jenže rozvoj od anexe Krymu brzdí ruská agrese. V prvním válečném roce tam těžba poklesla, ale nyní jde zase nahoru. Loni země vyprodukovala přes devatenáct miliard metrů krychlových suroviny. V současnosti tak nemá daleko k plynové soběstačnosti. Očekává se totiž, že letos spotřebuje nanejvýš 22 miliard metrů krychlových. Otázkou je, nakolik se konzumace zvedne po válce. Pokud se ale Kyjevu bude dařit rozvíjet nové zdroje, mohl by se teoreticky v budoucnu stát významnějším exportérem do unie.
Země před válkou plánovala, že do roku 2028 by se těžba mohla zvednout až na třicet miliard. Jenže zejména soukromé těžební společnosti si nyní stěžují na nejistotu, nedostatek vládní podpory a pobídek a také na zákaz exportu plynu, ke kterému kabinet přistoupil v obavě o zajištění dodávek ve válečných podmínkách. Svoje přebytky tak firmy nemohou nabízet na evropských trzích, ale jsou odkázány na jejich prodej velkému státnímu hráči Naftogazu, který je může, ale také nemusí koupit.
„Ukrajina by se měla vrátit na evropský trh s plynem jako plnohodnotný partner. Země má více než dost zdrojů na to, aby uspokojila své domácí potřeby,“ prohlásil před časem Michael Bakunenko z britské společnosti JKX Oil & Gas, která se zabývá průzkumem a těžbou na Ukrajině a v Maďarsku. Budoucnost ukrajinského plynu a jeho využití bude patrně záviset i na tom, jak dopadne jednání s Washingtonem o využívání surovin této země.
Kromě nadějné oblasti u Černého moře se v poslední zhruba dekádě slibně rozvíjí těžba i v moři Středozemním. V tuto chvíli zejména u Izraele a Egypta, ale ambice tam mají i další země. Těžbu a export ale komplikuje politická situace. Izrael je přitom závislý na egyptské exportní infrastruktuře. Osvobození měl přinést plynovodu EastMed do Evropy přes Kypr a Krétu, projekt však provázejí politické obtíže, a pokud vůbec bude realizován, tak nejspíš v pozměněné verzi.
Izrael v současnosti každopádně plánuje rozšíření svého největšího plynového pole Leviathan, které se nachází v moři západně od Haify. Tamější produkce by se tak mohla zvednout na 21 miliard metrů krychlových ročně. Nyní se odtamtud získává kolem dvanácti miliard. „Rozšířená výrobní kapacita uspokojí rostoucí poptávku na domácím trhu, navíc posílí status Izraele jako poskytovatele energie a posílí regionální vazby a spolupráci,“ uvedl podle Reuters Yossi Abu, šéf izraelské energetické společnosti NewMed Energy.
Norsko a Británie řeší budoucnost Severního moře
Velkou otázkou v tuto chvílí je, jaký bude další osud těžby plynu v Severním moři. Norsko po začátku války do jisté míry přebralo ruskou roli a nyní pokrývá třicet procent unijního dovozu. Země loni vyvezla rekordní množství komodity, jen potrubně exportovala téměř 118 miliard metrů krychlových, malou část pak ve formě LNG. Domácí spotřeba plynu v Norsku je velice nízká, takřka veškerý jde na export. Pokud se tedy zemi ještě podaří zvednout těžbu, mohou evropští spotřebitelé počítat s navýšením dovozů.
Těžební firmy, které tam operují, předpovídají letos rekordní investice do sektoru. Energetický gigant Equinor zredukoval vklady do zelených zdrojů a zvýšil je do ropy a plynu. Pro ekologicky smýšlející Norsko je ale tato produkce velkým dilematem a o jejím pokračování se dlouho vedou diskuze. Těžební společnosti každopádně nyní elektrifikují své aktivity a vzhledem k tomu, že země má skoro veškerou energii z vody a zbytek z větru, vede to k poklesu emisí při produkci fosilních paliv.
Budoucnost produkce v Severním moři je v současnosti velkým tématem i v Británii. Labouristická vláda slibovala odklon od fosilních paliv a budování nových zelených zdrojů. Nejvyšší soud království navíc loni v létě v přelomovém verdiktu rozhodl, že je třeba brát v potaz všechny dopady těžby, tedy i konečného spalování a užití produktů. Tím se licence na průzkum nových vrtů udělené ještě předchozí vládou dostaly do těžkého postavení a ekologičtí aktivisté je právně napadají.
Vládní politika ale nemá oporu ani u opozice, ani u odborů, které hájí pracovní místa v sektoru a zvlášť citlivá je ve Skotsku. Region považoval výnosy z těžby vždy za možný zdroj prostředků k osamostatnění. Zastánci dobývání tvrdí, že Severní moře by mohlo vyprodukovat polovinu potřeby ropy a plynu v Británii až do roku 2050, ale pouze v případě rozvoje nových polí.
„Podle oficiálních statistik dosáhla produkce energie ve Spojeném království ve třetím čtvrtletí roku 2024 rekordního minima. Jako země dovážíme čtyřicet procent našich energetických potřeb ze zámoří. Toto je špatná cesta,“ varoval nedávno David Whitehouse z asociace OEUK, která zastupuje odvětví offshorové energetiky.
