Léta chátrající areál Jinonického zámečku v Praze opět ožívá. Pod dohledem památkářů stavaři dokončili po více než dvou letech půlmiliardovou rekonstrukci kulturní památky, kde vzniklo přes padesát bytů s historickými dřevěnými krovy, špaletovými okny i klenutými chodbami. Bývalé sídlo rodu Schwarzenbergů chce nalákat zejména zájemce o bydlení v místě protkaném historií, kteří se dokáží smířit i s leckde atypickou dispozicí bytů.
Z 51 bytů je zatím prodaná zhruba půlka. Na rozdíl od nových rezidenčních staveb zde neplatí, že jsou byty prodané ještě předtím, než se stavba dokončí. „Pro nás bylo důležité sem dostat lidi v momentě, kdy se rekonstrukce dokončí, protože z internetu tu atmosféru nepocítíte. Potřebujeme, aby to lidi viděli na vlastní oči,“ řekl Jan Kukla, který je projektovým manažerem developera Creditas Real Estate, který společně s architektonickou kanceláří MS architekti za realizací stojí.
Byty si prý kupují zejména lidé se vztahem k historii. „Není to standardní klientela, nejsou to lidi, kteří většinou jsou do klasické monolitické developerské zástavby. Jsou to lidi, kteří mají rádi historii tohoto areálu, protože jde o atypické bydlení. Jsou to typicky lidé, kteří si kupují třeba podkrovní byty na Vinohradech,“ říká Kukla, podle kterého si zde lidé kupují spíše byty na vlastní bydlení než na investici.
Rekonstrukce trvala dva a půl roku, povolovací procesy nicméně zabraly zhruba dekádu. V průběhu let se zvažovalo, že na místě vznikne pivovar, hotel, wellness centrum. Byty se ovšem ukázaly jako nejschůdnější byznys plán.
„Abychom získali stavební povolení na rekonstrukci celého areálu, museli jsme udělat archeologický průzkum. Když jsme se do toho vrhli, objevili jsme tady středověkou tvrz. To nás o celou jednu stavební sezonu zpozdilo. Museli jsme udělat vykopávky, odvozit to do muzea. To, co odvézt nešlo, tu muselo zůstat,“ vysvětluje Kukla. Kvůli archeologickému nalezišti museli stavitelé zásadně přebudovat dvůr zámku. Garáže totiž nesměly být v podzemí, jak původně architekti plánovali, ale nad zemí. Ve dvoře tak vznikl členitý terén společně s historickou kašnou ze 16. století, pod kterým auta parkují.
Druhý problém, který s historickým objektem přišel, bylo podkroví. „Potřebovali jsme do nevyužitého podkroví dostat bytové jednotky, aby to celé dávalo byznysově smysl,“ popisuje Kukla. Podkroví ovšem nesplňovalo podmínku dostatečného denního osvětlení, aby se v něm dalo bydlet. „Asi tři čtvrtě roku jsme se dohadovali s památkáři, aby nám povolili vikýře,“ ukazuje Kukla na střechu. Památkáři společně se statiky a mykology také pečlivě dohlíželi na renovaci původních krovů.
Na části budov jsou přiznaná nová okna v černém rámu, architekti se cíleně nesnažili napodobovat stará špaletová okna. U těch původních zámeckých oken se naopak snažili obnovit jejich původní barvu. „Škrábali jsme barvu, abychom se dopídili toho, jak to bylo dřív natřené,“ popisuje Kukla. Historická okna dostala také repliky původního kování, které komunisté nahradili levným plastovým. Stát zámek Schwarzenbergům zkonfiskoval v roce 1945. Komunisté objekt využívali jako kanceláře a sklady, což se na budově neblaze podepsalo například četnými necitlivými vestavbami či odstraněním historických špaletových oken, kamenných říms nebo štukové výzdoby.
Developer se snažil zachovat řadu původních prvků. Nové barvy získaly například sluneční hodiny na fasádě vnitrobloku. „Malba těch hodin byla stále znatelná, ale museli jsme najít někoho, kdo má oprávnění je renovovat. To bylo docela náročné,“ vzpomíná Kukla. Jedním z nejzajímavějších historických prvků je také dřevěná hodinová věž, která se tyčí nad vjezdem do dvora. Přestože celý areál patří developerovi, samotný hodinový stroj patří paradoxně pražskému magistrátu. Při rekonstrukci si město hodiny odvezlo a nechalo zrenovovat, nyní je stroj na místě a opět funguje.
Vznikla ovšem také řada nových moderních prvků. Aby mohly být byty co největší, nechala si společnost povolit několik schodišťových věží s výtahy i moderní přistavené pavlače. V areálu vznikly také nové bytové domy na místě bývalé stodoly a komerční prostory.
„Žádné dva byty nejsou stejné, každý je něčím atypický,“ ukazuje Kukla. V přízemí mají byty klenuté stropy, v patře zase nacházíme dřevěné trámové stropy. Část stropů a krovů je původní, uhnilé kusy dřeva museli stavaři nahradit. Velká část bytů je mezonetových. Většina bytů má netradiční dispozice. Nejvíce se prodávají menší dvoupokojové byty, největší byt v nabídce má pokojů pět. Při prohlídce bytů si nelze nevšimnout, že některé mají příliš velké chodby nebo třeba zbytečně velkorysou místnost pro toaletu a naopak malinkou koupelnu.
„Samozřejmě jsou tu dispozice, které by člověk v novostavbě neudělal. To tak je. Museli jsme nechat původní nosné zdi, takže jsme byli omezeni nejenom obvodovými stěnami, ale i těmi interiérovými,“ přiznává Kukla. V některých bytech je tak podle něj větší výměra nepobytových místností, jako třeba chodeb, některé byty zase mají orientaci jen na sever. Řada bytů ovšem splňuje některé prvky prémiového bydlení, byť na rozdíl od luxusních bytových domů postrádá zámek například recepci. Celý dvůr je nicméně veřejnosti uzavřen, což má zajistit dostatek soukromí. Co se nedá areálu upřít, je všudepřítomný genius loci.
