Hala v bývalém JZD v Hradových Střimelicích, kde hausbóty staví Jaroslav Kosek, sama vypadá jako trup lodi. Světlým vlnitým laminátem dopadá na dva rozestavěné hausbóty tlumené světlo. Prostorem se rozléhá country. „Hausbóty stavím už třicet let. Začalo to tak, že kamarád chtěl pomoci s předělávkami své lodi,“ vypráví Jaroslav Kosek.
Hausbóty nejen staví, ale také sám vlastní. Druhá a větší loď, která v hale stojí rozestavěná, je jeho. Prý už sedmá v řadě. Kosek byl zvyklý stavět dva až tři hausbóty ročně, v současnosti má rozpracovanou jednu loď. Další objednávky nejsou. „Krize se projevila všude, je to mizerie,“ posteskne si. Když práce dojde, půjde prý brigádničit k synovi přítelkyně, který staví dřevostavby. „Už jsem jim takhle pomáhal loni,“ vzpomíná Kosek.
Hausbóty s motorem i bez motoru, takzvaná plovoucí zařízení, dává dohromady se svým kamarádem. Na základě nákresů vypočítají váhu materiálů použitých na kajutu a vnitřního zařízení a podle toho zvolí nosnost trupu. „Musí to mít plovatelnost,“ říká Kosek. Dokumentaci ke stavbě hausbótů schvaluje Státní plavební správa. „Technické požadavky a způsob, jakým se jejich splnění ověřuje, se liší v závislosti na druhu, velikosti a vybavení plavidla,“ konstatuje referent dokladů plavidel správy Petr Horáček.
Kdo chce mít cimbuří, bude ho mít
Hausbót, který je určený k přemísťování, ať už je s vlastním pohonem nebo bez něj, se považuje podle Horáčka za loď. Stavba je tak svázaná přísnějšími pravidly. Dříve se pro pohon hausbótů používaly například motory z traktorů, to je v současnosti tabu. Kdo chce jezdit, musí si podle Koska pořídit lodní motor. Co se ale týká kajut, fantazii už se meze nekladou. „Když chce někdo cimbuří, může ho mít,“ usmívá se Kosek. Kroutí ale hlavou nad tím, co vše jsou lidé ochotni spustit na vodu a říkat tomu hausbót.
Každý kus je přitom podle Koska jedinečný. Cena se podle požadavků pohybuje od 500 tisíc korun výše. Vyšplhat se může až do závratných výšin. Jiný výrobce, Rostislav Kalčík, například svou kariéru stavitele plovoucího obydlí začínal stavbou hausbótu za 4,5 milionu. Objednala si ho zpěvačka Helena Vondráčková.
Cenu nahoru vyhnaly nadstandardní požadavky například na vinotéku či pípu. To byla ale podle Kalčíka výjimka. Lidé většinou chtějí spíše základní vybavení, jako je palanda na spaní, vařič a jedna lampička. Základ startuje podle něj na 350 tisících.
Kalčík hausbóty staví v areálu svého autocentra v Dřísech u Prahy, kancelář a zároveň vlajkovou loď firmy má ale na Slapech. Na jeho hausbót se dá dostat pouze lodí. Vidět už je zdaleka. Oproti ostatním plovoucím obydlím na Slapech je přinejmenším dvakrát větší. Po vstupu na palubu je vidět proč.
Uvnitř jsou tři skromně zařízené ložnice, koupelna se splachovacím záchodem a sprchovým koutem i slušně vybavená kuchyň se salonem. „Pořizovací cena je 2,5 milionu korun,“ říká Kalčík. Mohla by být podle něj mnohem nižší, ale z kuchyně vede na sluneční palubu na střeše nerezové schodiště, které stálo 200 tisíc korun.
Nerez a vůbec kov hraje pro Kalčíka důležitou roli. „Se železem děláme léta a umíme to,“ vysvětluje Kalčík, proč při stavbě hausbótů používají a doporučují hlavně kov. Jaroslav Kosek naopak preferuje jako vyučený truhlář dřevo, v oblibě má zejména borovici. „Modřín je moc drahý,“ říká.
Kalčík: Museli jsme vracet i zálohy
I Kalčík potvrzuje slova svého konkurenta, krize poptávku po hausbótech utlumila. Před čtyřmi lety zákazníci u jeho firmy poptali 20 lodí, postavily se ale pouze dva hausbóty. „Museli jsme vracet i zálohy, lidé si to najednou nemohli dovolit,“ říká Kalčík. Typický je podle něj příběh pána, který si původně objednal 14metrový hausbót za 1,4 milionu korun, na kterém chtěl trávit čas s manželkou a přáteli, a nakonec kvůli financím nechal postavit sedmimetrovou loď ku za 400 tisíc.
V současnosti dělá Kalčík kalkulace na dva hausbóty. Smlouvy ale ještě nejsou podepsané. „Krize žene lidi od vody, je také vidět, že už se nepředhánějí, kdo bude mít dražší a vybavenější loď,“ myslí si. Hausbóty si podle něj pořizuje hlavně střední třída, lidé, kteří mají blízko k vodě.
Mezi takové patří i Pavel Kubíček, kotvící v pražském přístavu u Císařské louky. Hausbót už vlastní sedm let a tráví na něm každou volnou chvíli. „Uklidňuje mně to tu, v bytě jsem nervózní,“ říká Kubíček na palubě, kterou osvětluje slunce. Loď se mírně houpá. Ale taková idylka to není vždy. „Funguje to podobně jako chata, když je zima, musím si přitápět krbem, elektrikou tady pouze temperuji,“ vysvětluje. Za sedm let, co loď má, přišel na spoustu nedostatků.
Kubíček také upozornil na zásadní věc, nedostatek parkovacích míst pro hausbóty. Majitelé přístavišť často dávají přednost menším člunům a správci vodních toků uvolňují ročně jen určitý počet míst. „Snažím se vykupovat starší hausbóty i s parkovacími místy,“ prozrazuje Kalčík, jak situaci řeší. Řada zákazníků totiž s hausbótem požaduje právě i parkovací místo.
