V lednu 2012 poskytl Facebook 689 tisíc uživatelů své anglické verze k týdennímu vědeckému experimentu: některým z nich bez jejich vědomí omezil přísun pozitivních zpráv od přátel a lajkovaných stránek, jiným zase omezil přísun negativních příspěvků. A vida, lidé v negativní bublině pak sami psali negativnější statusy než kontrolní skupina, lidé v pozitivní bublině statusy pozitivnější.
„První experimentální důkaz kontroverzního tvrzení, že se emoce mohou šířit po síti,“ jak hlásá závěr studie, to úplně není. Primitivně vyloženo, efekt byl prostým okem nepostřehnutelný: podíl pozitivních i negativních slov ve statusech se vždy zvýšil či snížil nejvýš o jeden procentní bod. (Autoři ale dobře upozorňují, že i tak by takto dokázala celosvětová sociální síť zahýbat stovkami tisíc statusů denně.)
Použitý software navíc dokáže rozeznat emoce jen s obtížemi, například statusu „Nemám skvělý den“ by podle psychologa Johna Grohola sice odečetl body za „nemám“, ale zase přičetl za „skvělý den“. A hlavně: mezi tím, co lidé píší do statusu, a jak se cítí doopravdy, je přece obrovská mezera. Sto úsměvů na svatební fotce neznamená sto šťastných lidí a podobné je to s „ksichtem“ nahozeným na Facebooku.
Jocelyn, nebo Michael? Desítky malých experimentů denně
Kauza se ale hodí pro připomenutí opomíjené skutečnosti: celý internet je jeden velký psychologický experiment a my jsme laboratorní myšky. Každý větší web – ať už prodává něco vám, nebo naopak prodává vaši pozornost inzerentům – nabízí jednotlivým uživatelům odlišné verze stánek a zjišťuje, co to s nimi dělá. Typicky to, který slogan nebo obrázek promění víc zvědavých návštěvníků v platící zákazníky, viz třeba legendární sérii experimentů v Basecampu:
Děje se to dokonce i off-line: letošní knihy The Why Axis i Freakonomics popisují, jak důmyslně měřila jedna americká neziskovka úspěšnost různých variant svého žadonícího dopisu.
Celý článek si můžete přečíst na webu FinMag.cz.
Facebook provádí své experimenty na nás
