Nohy moderního ptáka a dinosaura jsou v mnoha ohledech podobné, krom chůze po dvou zadních mají společné například také našlapování na prsty. Největší překážku ke zjištění, jak vlastně přesně chodil například Tyranosaurus Rex, proto pro vědce představoval posun těžiště těla, za který byl u T-Rexe zodpovědný ocas.
Jak Grossi popisuje ve studii, kterou uveřejnil na portálu Plos One, jeho tým kuřatům dva dny po vylíhnutí „přilepil“ protetickou variantu T-Rexova ocasu, která představovala zhruba patnáct procent hmotnosti ptáka. Vývoj protézy přitom nebyl „nic těžkého“ - byla vytvořena z obyčejné modelíny, špejle a suchého zipu. Každých pět dnů ji pak měnili v souladu s kuřecím růstem.
Přidělání ocasu vedlo ke změně těžiště ptáka, která vedla k úpravě postoje a omezení pohybu kolenního kloubu a téměř ztrojnásobení hybného rozsahu stehenní kosti. Ta byla navíc také o něco delší, než u obyčejných kuřat. Videozáznam takto „upraveného“ kuřete ve stáří dvanácti týdnů vědcům také kromě potvrzení příbuzenského vztahu ptáků a po dvou nohách chodících dinosaurů pomohl k přesnějšímu modelování pohybu dinosaurů. Výsledky studie jistě krom vědců využijí i tvůrci filmových digitálních efektů.
