Astronomie je pravděpodobně společně s matematikou nejstarší věda, protože už v pravěku se lidé řídili rytmy dne a noci, ale také roku. Přitom vůbec nevěděli, že žijí na zeměkouli, která obíhá kolem Slunce, a že Měsíc naopak obíhá kolem Země.
Můžete si jistě pomyslet, že o vesmíru dnes víme více než učený žabák, ale je v tom háček. Naši předkové asi tak před pěti tisíci lety už leccos o vesmíru zjistili právě z pravidelného oběhu Slunce, Měsíce i hvězd po nebi.
Přestože jejich jedinými pomůckami byl klacík šikmo zaražený do půdy, jenž vrhal na Slunci či při Měsíci stín, a pak ještě velmi jednoduchý úhloměr, dokázali už v šestém století před naším letopočtem zjistit, že Země je koule, o tři století později změřili její obvod a o další století později už věděli, jak je od nás daleko Měsíc a jaký je jeho poloměr.
Pak se však něco zadrhlo a až do konce středověku si lidé mysleli, že všechny hvězdy jsou od nás stejně vzdáleny, jakoby přišpendleny na obrovitou nebeskou polokouli. Ale když pak byl vynalezen dalekohled, začaly se astronomické objevy rychle množit.
Do konce devatenáctého století se podařilo objevit všechny velké planety Sluneční soustavy a zjistit jejich rozměry, vzdálenosti od Slunce, oběžné doby i hmotnosti. Podařilo se spočítat i hmotnost Slunce: třistatisícíkrát větší než je hmotnost Země. Astronomové dokonce zjistili, že hvězdy na nebi jsou šíleně daleko - to jsou ta pověstná astronomická čísla, kde se to hemží nulami.
Lze říci, že největším problémem astronomie od pravěku do dneška je právě zjišťování, jak daleko jsou pozorované objekty od nás. Proto nikdy nevíme, které hvězdy na obloze mají největší zářivý výkon. Nejjasnější hvězdou na nebi je totiž Sírius, ale ten se třpytí na zimním nebi hlavně proto, že patří mezi nejbližší hvězdy ke Slunci.
