Ceny zemního plynu na evropském trhu zažívají dlouhotrvající postupný pokles. Na začátku června se kontrakty na následující měsíc dostaly hluboko pod 30 eur/MWh. O pár dní později už se opět obchodovaly nad touto hranicí. Krátkodobý růst cen se kryje se servisní odstávkou jednoho ze tří závodů na zpracování norského plynu nečekaně prodlouženou o měsíc. Ta omezí norský export přibližně o ekvivalent toho, co v současnosti EU dováží z Ruska. Vzhledem k rozsahu výpadku dodávek je aktuální cenový výkyv o 10 eur/MWh sice výrazný, ale z hlediska ještě nedávno obvyklých cen v podstatě zanedbatelný.
Znamená to, že pokud by státy EU přestaly odebírat plyn z Ruska úplně, s cenami na evropském trhu to téměř nezahýbe? Na to nedokážeme jasně odpovědět, stále nám chybí dostatečně důvěryhodný cenový model. Nicméně je jasné, že odolnost evropského trhu vůči náhlým či nečekaným výpadkům v dodávkách se výrazně posílila vybudováním nových dovozních LNG terminálů a mezistátních propojení stejně jako efektivnější spotřebou zemního plynu.
Země EU a jejich plán B
Státy EU zaplatily v roce 2022 za dodávky ruského plynu (včetně LNG) asi 72 miliard eur. V letošním roce můžeme čekat výrazně nižší platby Rusku. Ať už kvůli mnohem menšímu odebranému objemu plynu, nebo kvůli v průměru nižším cenám plynu. Pokud se udrží dosavadní objem dovozu po celý rok a průměrná cena dosáhne 30 až 40 eur/MWh, zaplatí evropští odběratelé plynu Rusku přibližně 14 až 18 miliard eur. Ukrajina podle bývalého ředitele ukrajinské tranzitní soustavy může naopak z poplatků za tranzit plynu očekávat příjem okolo 800 milionů eur.
Většina zemí EU, které v současnosti ještě odebírají ruský potrubní plyn, např. Slovensko, Rakousko, Itálie či Maďarsko, již výrazně pokročila v diverzifikaci dodávek. Itálie plánuje nahradit poslední zbytky ruského plynu do konce letošního roku. Slovensko by mohlo zajistit přibližně dvě třetiny spotřeby pomocí neruského plynu. Také Rakousko svým dobrým napojením na německý a italský trh může těžit z rozvoje LNG terminálů v těchto oblastech. Maďarsko má také zajištěnou cestu pro zásobování asi deseti procent spotřeby pomocí LNG z chorvatského terminálu a v květnu jednalo s Katarem o novém dodávkovém kontraktu. S Ruskem však předloni podepsalo dlouhodobý kontrakt na 4,5 miliardy kubíků plynu, který realizuje dominantně přes plynovod Turk Stream. Letos navíc smlouvu doplnilo doložkou o možném navýšení dovozu.
Souhlas Maďarska by však nemusel být jediný problém. Ani Slovensko by dobrovolně nerado opouštělo pozici tranzitní země, byť již přepravuje zlomek toho co před několika lety. Před dopady neprodloužení ukrajinského tranzitního kontraktu po roce 2024 varuje také německý ministr průmyslu Robert Habeck. Údajně by tak mohly být ohroženy dodávky plynu pro tamní průmysl za situace, kdy by rakouští či maďarští odběratelé měli být odstaveni od ruského plynu. Německo se totiž může stát ještě důležitějším plynárenským hubem, než je v současnosti. Právě budované německé terminály mají sehrát nejdůležitější roli při náhradě ruského plynu v oblasti střední a východní Evropy. Pokud by se však jejich další rozvoj zastavil, jak požadují různé zájmové skupiny z důvodu nadbytečnosti, musela by východní Evropa hledat jiné možnosti.
Riziko závislosti na Turecku
Ty jsou spojeny především s dodávkami plynu z kaspické oblasti za využití turecké tranzitní infrastruktury. Provozovatelé přepravních soustav Slovenska, Maďarska, Rumunska a Bulharska se letos v dubnu dohodli na posílení přepravy zemního plynu z Ázerbájdžánu. Dohoda, kterou uzavřela vloni předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová s ázerbájdžánským prezidentem Ilhamem Alijevem, předpokládá do konce dekády navýšení dodávek na téměř dvojnásobek. To by mohlo výrazně pomoci některým zemím najít náhradu za ruský plyn. Případný termín realizace navýšení dodávek z tohoto směru se však výrazně opožďuje za očekávaným ukončením tranzitu přes Ukrajinu v roce 2024. Podobně ani posílení infrastruktury zmíněných zemí nelze stihnout před tímto termínem a vyžaduje evropskou investiční podporu. Zároveň by se východní Evropa mohla dostat do další potenciálně rizikové závislosti na politicky komplikované tranzitní zemi, a to na Turecku.
Česko může mít příjmy z tranzitu
Pro Česko a snad i EU jako celek by naopak bylo mnohem výhodnější, pokud by větší část náhrady ruského plynu v současnosti ještě spotřebovávaného v oblasti střední a východní Evropy zajišťovaly dodávky norského, a zejména zkapalněného plynu ze západoevropských terminálů. Tím by se alespoň částečně mohly kompenzovat chybějící příjmy z využívání vysokokapacitní české tranzitní soustavy potom, co ruský Gazprom přestal dodávat plyn do Německa. K zásobování jihu Německa totiž využíval právě českou tranzitní soustavu. Minimálně část spotřeby Slovenska a Maďarska, případně i Rakouska, Slovinska či Itálie by po úplném zastavení dodávek z Ruska mohla zajistit česká tranzitní soustava. Každý přepravený kubík plynu navíc představuje pro český rozpočet také dodatečný daňový příjem. Rovněž tímto pohledem by měla česká vláda posuzovat rekonfiguraci toků plynu v EU.
Možnost začlení zákazu dovozu ruského plynu v rámci chystaných sankčních balíčků EU nedávno zmínil také viceprezident EK Maroš Šefčovič. Členské státy EU by měly k této možnosti přistupovat s velkou opatrností, neboť je jasné, že řada z nich by na tomto více tratila, než získala. V kontextu války na Ukrajině a snahy o maximální omezení příjmů Ruska pro vedení války je však zastavení i tohoto stále významného penězovodu z EU věcí nejen finanční, ale také etickou. Pokud nám bilance dodávek neruského plynu vycházejí pozitivně pro celou EU, je načase dovoz ruského plynu ukončit co nejdříve. Byť za cenu pravděpodobně mírně zvýšených nákladů na energie.
Autor je řídící konzultant EGÚ Brno.
