Hotel jako předobraz toho, jak bude na konci této dekády vypadat náš život. Domácí práce si začneme ve velkém objednávat a díky tomu vznikne nový velký trh. Alespoň to předpovídá Richard Valtr, zakladatel startupu Mews, který vyvíjí systém pro správu hotelů. „Hotel je miniměsto, alfa verze toho, jak může asistovaný život vypadat,“ říká.
Za poslední roky jste pohltili sedm menších firem, některé kvůli jejich produktu, jiné zase kvůli zákazníkům. Jak si tuto strategii nyní vyhodnocujete?
Akvizice máme jako doplněk celkového růstu, vše jde výborně. Strategií je organický růst skrze klasický obchod, stále víc se na to díváme regionálně. Dobrým příkladem je třeba Kanada, kde jsme koupili Hotello (konkurenční systém pro správu hotelových řetězců – pozn. red.), to je pro nás aktuálně nejrychleji rostoucí trh a to z obou směrů, tedy organicky i díky akvizici.
Kolik vás všechny akvizice stály celkově peněz?
Vždy se díváme na to, jak rychle bychom to dokázali vyvíjet sami, jaké by nás to stálo úsilí. Zkoušíme být hodně disciplinovaní v tom, jak se koukat na obchodní možnosti.
Richard Valtr (40)
Richard Valtr Vystudoval filozofii na University College v Londýně. Po návratu do Česka pomáhal v rodinné firmě, která se zaměřuje na hotelnictví a development. Později začal v centru Prahy budovat pětihvězdičkový hotel Emblem. S Nizozemcem Matthijsem Wellem v roce 2012 založil startup Mews, který si dal za cíl modernizovat hotelové systémy. Startup získal v roce 2019 v rámci investičního kola Series B investici ve výši 770 milionů korun od fondu Battery Ventures, o dva roky nabral od investorů 4 miliardy korun, což Mews ocenilo na devatenáct a půl milardy korun.
Jaké máte v tomto ohledu plány? Budete každý rok kupovat tři firmy?
Zhruba dvě až tři firmy bychom každý rok chtěli koupit, ale ono to jde jen těžko říct, je složité to přesně předvídat, ale takhle vypadá náš finanční plán.
Hrálo vám do karet, že ekonomika na tom není v posledních letech nejlépe, že trh fúzí a akvizic poměrně zamrzl?
Je to dvousečné. Na jednu stranu u produktových akvizicí jsou valuace stále přemrštěné, firmy, které mají něco zajímavého a nabíraly kapitál třeba koncem roku 2021, mají problém nyní najít na trhu další peníze. U konkurenčních firem, tedy z kategorie property management system, paradoxně máme opačný problém. Jak jsme začali kupovat konkurenci, následovali nás ostatní. To znamená, že se ceny firem trochu vyhouply.
A za to tedy můžete vy, když vás ostatní kopírují?
My si občas připadáme, že skoro nikdo jiný z trhu nedělá nic zajímavého, ale všichni kopírují nás. Což je super. Když se podívám na větší konkurenci, tak mi přijde zajímavé, že jim nevadí být s nějakým nápadem až druzí v řadě, tedy ani ve strategickém přístupu, ani v produktu. Občas mi přijde, že všichni čekají, s čím přijdeme my. Hrozně mi lichotí, že můžeme mít takové postavení na trhu.
Všechny firmy, které jste koupili, jsou ze západu. Koukáte se i na jiné regiony?
Díváme se hlavně na západní Evropu, na Ameriku, Kanadu a po čase se asi budeme koukat i na Austrálii a Asii. Nyní je ale naše strategie zaměřená na západní Evropu a Ameriku.
Takže Asie pro vás není moc zajímavá?
Nemůžeme dělat vše, je dobré mít koncentrovanou sílu, není nejlepší mít neustále otevřených několik front. Už jsme poměrně velcí, takže pro nás už není moc atraktivní mít jen pár hotelů v jedné zemi, protože pro růst potřebujeme více, naší strategií nyní je to silou převrátit a mít na trzích, kde jsme, dobré postavení.
Před rokem jste na další rozvoj od investorů nabrali 185 milionů dolarů, díky čemuž jste dosáhli valuace zhruba 850 milionů dolarů. Budete nabírat v dohledné době další peníze?
Zvažujeme možnosti, hodně rosteme a také máme dobrá pravidla jako třeba „Rule of 40“, což znamená udržitelný finanční růst, kdy růst tržeb a marže jsou shodně nad 40 procenty. Máme teď nějaké nabídky od stávajících investorů, tak uvidíme. Ale pokud bychom chtěli a trh se vyvíjel tak, jak předpokládáme, tak bychom nemuseli. Ale zase je dobré růst rychleji, když naše konkurence spíše tápe.
Je Mews ještě česká firma?
Mews byla, je a vždy bude česká firma, ale ve Francii jsme francouzská firma, ve Švédsku jsme švédská firma.
Takže jste oportunisté?
Tak je to takový baťovský přístup, když se zeptáte náhodného Inda, tak vám řekne, že Baťa je indická firma. Tohle jako Češi děláme docela dobře, v cizině vždy poměrně dobře zapadneme, nemyslím si, že bychom vytvářeli ryze české enklávy. Víme, že jsme Češi, nemusíme si hrát na to, že jsme něco jiného, ale dokážeme docela dobře žít v jiných zemích a být tam úspěšní. To vidím u jednotlivců a myslím, že stejně jednají i nejúspěšnější české firmy.
Jak tedy z odstupu ze zahraničí hodnotíte Česko a jeho budoucnost?
Z obecného pohledu jsme vždy až příliš sázeli na automobilový průmysl, což je škoda. V zájmu konkurenceschopnosti země jsme měli začít s diverzifikací dříve. Volba průmyslu byla lehká volba. Nevím, jestli tady někdo strategicky přemýšlí nad tím, kde by Česko mělo být, většinou to jsou takové odvary jiných strategií. Přijde mi, že nikdo nepracuje s tím, co tady máme a co bychom tady mohli mít. Vždy se jen soustředíme na vazbu na někoho jiného, kdo nás vyhoupne nahoru. To se mi osobně příliš nelíbí. V tomto jsem patriot a nedokážu tak přemýšlet. Mně by vadilo být dvojkou a subdodavatel někoho jiného.
Začínali jste u systémů pro správu hotelů, ale postupně se rozšiřujete. Jakým směrem?
Vidím to tak, že na konci dekády všechna místa, kde žijí lidé, budou mít kolem sebe tolik služeb, že vše bude vypadat jako hotel. To, že si sami uklizíme, žehlíme nebo pereme, se časem přesune do kategorie asistovaného života. Současná podoba hotelu je nejlépe stylizovaná verze tohoto přístupu. Tedy jsou tam uklízečky, lidé, co vám vyperou nebo uvaří, když chcete pracovat, tak můžete ze svého pokoje nebo z jiných prostorů, odpočívat můžete v restauraci nebo v místním spa. Hotel je miniměsto, je to alfa verze toho, jak může asistovaný život vypadat. Říkáme, že Mews dodává hospitality, což je podle mě právě to, když se o vás někdo stará. Tak podle mě bude na konci dekády vypadat celý trh, v Americe to možná přijde dřív.
Proč si myslíte, že by mělo dojít k takové radikální změně našich životů?
Nemyslím si, že to je radikální. Když se podívám na různé epochy, tak vidíme, že je určuje úroveň technologií. Ze všech věcí, které jsou považovány za luxusní, se časem stane dostupná záležitost, a to díky technologiím. Prvním Uberem byl člověk na recepci, který vám sehnal taxi. To vzniklo v hotelnictví, stejně jako concierge, který vám objedná a donese jídlo na pokoj, byl první Wolt. Tyhle věci byly prvně vytvořené v hotelech, pak z toho technologie udělala dostupnou službu. Proto si myslím, že všichni budeme chtít mít podobné služebníky, akorát v technologické verzi.
Většina lidí si prostě nechce prát prádlo a uklízet, lidi to dělají, ale není to pro jejich život nejlepší náplň. Může to být dobrá rekreační aktivita, ale když to člověk nemusí dělat, tak proč by to dělal? Osobně si myslím, že když tyto práce nebudeme muset dělat, tak si většina lidí vybere je nedělat. Proto je pro lidi pobyt v hotelu útěk z reality. To je vize, kam kráčíme, a doufáme, že takový život technologie umožní.
Na LinkedInu často pracujete s pojmem user disengagement. Jak byste tento princip popsal?
Je to o tom, aby technologie byla co nejskrytější. Na rozdíl od sociálních sítí nebo aplikací nechceme prodávat to, že s tou technologií musí neustále někdo pracovat, myslíme si, že technologie by měla pracovat kolem konkrétního člověka. Většina aplikací měří engagement, tedy zapojení uživatele, chce ho co nejvíce vtáhnout do obrazovky, aby jí člověk neustále dával co největší pozornost, kterou je potom možné zpeněžit pomocí inzerce. My chceme opak, chceme zákazníkovi poskytnout zážitek, tedy aby mohl žít v reálném světě co nejlépe. V hotelech vytváříme vzpomínky, to je pro nás největší hodnota. Proto přemýšlíme nad tím, jak být nejlépe nápomocni v tom, aby každá návštěva byla něčím výjimečná. Myslíme si, že když se člověk neustále dívá na obrazovku, tak si nemůže tu zkušenost zapamatovat, když člověk přemítá nad životem, tak myslí na vzpomínky z jedinečných zážitků.
Chcete, aby technologie, kterou používáte, byla co nejskrytější, a zároveň co nejvíce sloužila lidem. Jak se dají tyto dva přístupy vyvážit?
To je v podstatě poslání našeho oboru: starat se, pomáhat vytvářet zážitky, nejde jen o ubytování, na to připadá z celého zážitku kolem osmi hodin. Myslím, že hotelnické odvětví se málo dívalo na to, jak být zajímavým partnerem i pro těch zbývajících 16 hodin.
Jakou část trhu momentálně máte?
Bereme to lokálně. Kdybych se podíval na svět, tak to bude asi v promilích. Jsme ale fintech a softwarová firma, zajímá nás, kolik procent z celkových tržeb proteče skrze naši firmu, nejen počet pokojů. Proto třeba nejdeme do Číny, Indie nebo do části Latinské Ameriky, protože tam nevidíme potenciál pro růst tržeb. Přes náš systém proteče ročně kolem 85 miliard korun.
Jak vás tak poslouchám, vy musíte být nutně technologický optimista, ne?
Ano, to jsem hodně.
Když jste technologický optimista, tak se tedy neobáváte budoucího dopadu technologií na společnost?
Vůbec. Spíš si myslím, že to bude pozitivní. Myslím si, že nikdo neříkal, že pračka je špatná věc, přitom v tomto oboru bylo zaměstnáno spoustu lidí, spoustu pradlen. Nikomu to ale dnes nevadí. Špatná je rychlost, kterou technologie do našich životů proniká. Nesmíme se koukat jen na regulaci technologie, ale spíše na to, jak vytvářet co nejvíce práce. To se víceméně děje, když se podíváte na dlouhodobý trend, jak dlouho dokáží lidé pracovat a podobně, tak je stále více lidí zaměstnaných. Technologie mají podle mě efekt, že vytvářejí mnohem a mnohem více práce. Problémem je, že to nedokážáme zasadit či vytvořit dost kvalifikovaných lidí, kteří by s těmi technologiemi dokázali pracovat co nejrychleji.
Mladí a úspěšní podnikatelé mají často sklon řekněme k určité formě anarchokapitalismu, tedy k představě, že kdyby tady nebylo omezení ve formě existence státu, tak by se jim dařilo lépe…
To se mi nelíbí, nejsem anarchokapitalista. Regulace je dobrá věc, je super mít regulovaný stát, je dobře, že někdo přemýšlí nad tím, jak regulovat nějaké věci. Podstata žití v civilizovaném státu spočívá právě v tom, že se někdo stará o pravidla. Bez pravidel není žádný kapitalismus, právní stát je jeho podstata. Když někdo říká, že bez pravidel by byl svět lepší, tak to je absolutní hovadina. Trh neexistuje bez pravidel. Jsou horší a lepší pravidla, myslím, že bychom měli najít způsob, jak se o tom dobře bavit. Měli bychom být náročnější v tom, co bychom chtěli, aby naši politici uměli. Celkově jsou regulace dobré. Jestli to někomu vadí, tak není dost inteligentní na to, aby uměl se státem dobře pracovat. Je to dvousečné, já přece musím vědět, jak pracovat se systémem. Přístup, že něco vyvinu, a pak mi nevadí, co se s tím stane, je špatný. V tom byl film Oppenheimer krásný. Lidi, co tvoří, si berou na bedra to, jak bude jejich vynález použitý. Naopak vytvořit něco a nezajímat se o to, jak se to využívá, je antilidské a antisociální.
Mám ale nicméně pocit, že právě tento přístup ve světě moderního byznysu zvítězil.
To si nemyslím. Vidím to i na sobě. Čím je člověk starší, tak ho věci více štvou, že jsou, tak jak jsou. Myslí si, že kdyby všichni naslouchali jemu, tak by jim řekl, jak má svět vypadat. Ale myslím si, že většina lidí zná nedostatky svých výtvorů.
Jak vnímáte roli podnikatelů ve společnosti, ve veřejném prostoru v Česku? Přijde mi, že zástupci moderního byznysu, třeba technologičtí podnikatelé, nejsou příliš vidět veřejně, naopak různí kmotři a devadesátkoví podnikavci jsou vidět často. Jak k tomuhle přistupujete, měli by mít podnikatelé potřebu se vyjadřovat veřejně?
Nevím, jestli se nás někdo na něco ptá.
Měli bychom naslouchat podnikatelům?
Myslím, že ano. Hlavně v těch technologiích. Myslím, že přístup ke stavbě technologické firmy je lidštější než vybudování uhelných dolů. Člověk totiž pracuje s lidskou hmotou. Kdyby všichni lidi, co něco vytvářejí, odešli z firmy, tak ta technologická firma neexistuje. Pro starší generaci to může vypadat, že ta firma nemá hodnotu, ale myšlenky přitom mají hodnotu. Kulturní efekt technologií, což jsou v podstatě zakódované myšlenky a vidíme je tak, je velký. Ale software je nehmotný, nemůžete si na něj jako na uhlí nebo ropu sáhnout, spoustu lidí si proto myslí, že když nebude internet, tak to nemá svou hodnotu. Ale ropa před tisíci lety také neměla žádnou hodnotu, spíš to bylo negativní, když to někomu stříkalo ze země. Věci mají hodnotu jen tehdy, když je člověk využije. Demokracie je také jen uspořádání myšlenek a norem, není to fyzická věc.
Přežije v této podobě koncept státu?
Myslím, že ano, stát je pěkná forma uspořádání. Pro lidi je hrozně důležité mít identitu, pro mě je hrozně důležité mít českou identitu. Třeba když mluvím anglicky, tak nemám přízvuk. Proto první nebo druhá věta, když se někomu představuju, je, že jsem Čech. Protože pro mě je důležité, že i když mluvím bez přízvuku a bydlím v Americe, tak moje identita je česká a je pro mě důležité, aby to o mně lidé věděli. Stát vytváří dobrou formu hmatatelné identity, pro lidi to něco znamená. Proto se mi třeba hrozně líbí česká hymna, i když je to trochu patetické, tak si myslím, že to je jedna z nejhlubších hymen na světě.
