České firmy si můžou ukrojit velký díl z obnovy Ukrajiny, říká premiérův poradce Tomáš Pojar | E15.cz
Speciál České předsednictví

České firmy si můžou ukrojit velký díl z obnovy Ukrajiny, říká premiérův poradce Tomáš Pojar

Pavel OttoNguyen Thuong Ly

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

Ministerstva už začala podle poradce premiéra Tomáše Pojara vytipovávat příležitosti pro české firmy, které by se podílely na poválečné obnově Ukrajiny. „Musíme si stanovit jeden nebo dva průmyslové sektory a do nich zaměřit veškerou pozornost a úsilí. Pak máme šanci sehrát větší roli,“ říká klíčový pobočník předsedy vlády. Přestože německé, francouzské nebo španělské podniky budou mít za zády silnější vlády, výhodou Česka je znalost prostředí na Ukrajině, míní Pojar. Do úřadu prezidenta republiky kandidovat nechce.

Co považujete za prioritu nadcházejícího českého předsednictví v Radě Evropské unie?

Nejdůležitější v danou chvíli je kombinace řešení dopadů války na Ukrajině a uprchlické krize se zajištěním energetické bezpečnosti, tady skloubení vize zelené Evropy s odchodem od ruských zdrojů, a to v poměrně krátkém čase. Pak jsou to otázky související s inflací a ekonomickými problémy spojenými s válkou a energetikou. To je a bude největší téma hlavních jednání. Válka také posunula přemýšlení o obraně, tedy že evropské země musejí spolu více spolupracovat. Tato diskuze dostala mnohem větší spád.

České předsednictví v Radě EU: Jaký je program a hlavní témata?

Video se připravuje ...

Jakou roli může Česko v ozbrojeném konfliktu sehrát? Přece jenom předsednická země zahraniční politiku neutváří.

Jednak je to morální a politická podpora, kterou Evropská unie může nabídnout. Souvisí to i s uděleným kandidátským statusem Ukrajiny. Za druhé je to vojenská podpora, tedy dodávky zbraní. Dělají to sice národní státy, ale EU na to bude přispívat a má velikou koordinační roli. Třetí úkol je samozřejmě humanitární. A to i při rekonstrukci země tak, aby svobodná část Ukrajiny mohla fungovat. Aby lidé neutíkali jen z bezpečnostních, ale i ekonomických důvodů. Chceme, aby se tam naopak vrátili, žili a pracovali, oseli pole a podobně.

Jednou jste srovnal válku na Ukrajině s pádem Berlínské zdi. Jaké paralely tam vidíte?

Pád Berlínské zdi znamenal historický předěl, Evropa po něm vypadala jinak než předtím. Tato etapa počínající rokem 1989 skončila letos 24. února. Od té doby se píše nová historie. Až se za sto let otevřou učebnice dějin, pád Berlínské zdi bude hned vedle války na Ukrajině.

Čekáte velkou geopolitickou změnu?

Začne být jasná hranice mezi ruským světem a zbytkem, stejně jako byla kdysi jasná hranice mezi Sovětským svazem a zbytkem světa. Bude tu jakási studená válka, byť v jiné podobě než v minulém století. Budeme přemýšlet, na co se EU a jednotlivé státy mají zaměřit. Možná bude kladen větší důraz na obranu, větší kontrolu nad kritickou infrastrukturou a bezpečností dodávek důležitých výrobků.

Už existuje konkrétnější představa, jak by vypadala poválečná obnova Ukrajiny?

Evropská unie už nějaké příspěvky uvolňuje, na minulé Evropské radě to bylo asi devět miliard eur. Rekonstrukce začne částečně předtím, než dojde k příměří. Ale pro finální podobu obnovy musíme vědět, kde se válka zastaví. Je jasné, že pomoc leží zejména na bedrech Evropanů, ale nemůžeme být jediní.

EU by měla být lídrem procesu obnovy Ukrajiny, ale zároveň do toho musí vtáhnout USA, Kanadu, Velkou Británii, Japonsko, Austrálii, OSN, Světovou banku, Mezinárodní měnový fond. Celý svobodný a bohatý svět se na tom musí podílet. Debatujeme o tom, jak v době předsednictví tuto spolupráci koordinovat, aby to mělo na Ukrajinu co největší dopad.

A z českého hlediska bude důležité, aby si české subjekty, ať už firmy, vysoké školy nebo neziskové organizace, maximálně ukrojily z koláče obnovy, který bude na stole. Podíl Česka by měl být výrazně větší než například Španělska, protože k Ukrajině máme blíž.

České firmy se v minulosti měly podílet na poválečné obnově Iráku nebo Afghánistánu, očekávání se ale úplně nenaplnila. Nyní jsou šance větší?

V první řadě o tom musíme přemýšlet tak, že stát má subjekty maximálně podporovat, aby se v mezinárodním prostředí uchytily. Bude nutná spoluúčast ve formě pojištění podnikatelských projektů nebo finančních vkladů, tedy zapojení státní exportní pojišťovny EGAP, Národní rozvojové banky a dalších institucí, aby firmy, univerzity nebo neziskovky mohly svoje peníze a státní spoluúčast znásobit čtyřikrát nebo pětkrát. Musíme se zaměřit na české firmy, které na Ukrajině už působily, znají tamní prostředí a nebojí se tam vrátit.

Jaké sektory průmyslu nebo služeb by přicházely v úvahu?

Určitě by to měly být takové subjekty, které dokážou získat velký profit. Když se bude na Ukrajině obnovovat železniční síť, vlakové soupravy a také městská doprava včetně tramvají, je několik českých firem, které šanci mají. A není to jen Škoda Transportation. Jsou firmy, které vyrábějí koleje, stavějí tratě nebo vyrábějí železniční zabezpečení. Netvrdím, že o tom už bylo rozhodnuto. Ale je potřeba o tom takto přemýšlet, aby to byly velké projekty, které budou hodné pozornosti Světové banky.

Musíme si stanovit priority a pak je držet. Soustředit se jeden nebo dva průmyslové sektory a do nich zaměřit veškerou pozornost a úsilí. Pak máme šanci sehrát větší roli, než je role země velikosti České republiky. Samozřejmě, že německé, francouzské nebo španělské podniky budou mít za zády silnější vlády. Ale výhodou Česka je znalost prostředí na Ukrajině, schopnost domluvit se. S těmito kartami můžeme hrát proti konkurenci. Musíme ale na Ukrajinu začít jezdit, získávat tam kontakty. 

Jaké jsou další oblasti, na něž by se Česko mělo zaměřit?

Nyní na tom pracují ministerstva průmyslu a zahraničí, vytipovávají příležitosti. Vedle vlaků a tramvají mohu jako příklad zmínit obranný průmysl, který měla Ukrajina před válkou velmi rozvinutý. Naše zbrojní podniky jsou schopné, nabízejí pozemní i leteckou techniku, elektroniku, munici, trhaviny. Mají určitě velký prostor.

Jedním z témat předsednictví je posílení obranných kapacit EU. Půjde například o společné nákupy zbraní, společné modernizační projekty? Ptám se i proto, že dosavadní snahy zatím narážely na autonomní tendence většiny zemí.

Jsem také zastáncem toho, že k největšímu posílení evropských obranných kapacit dojde tím, že jednotlivé státy budou dostatečně vyzbrojené. Pak budou moci lépe spolupracovat a zároveň budou ve světě více respektovány, protože to s kolektivní obranou v rámci NATO budou myslet vážně. V první řadě proto musíme více investovat do vlastní obrany.

Nyní se vytvářejí různé mechanizmy, ať už v obranném výzkumu a vývoji, nebo v oblasti společných nákupů. Pokud se zapojí více zemí, nakoupí danou komoditu ve větším množství a tudíž výhodněji. Zároveň to povede k tomu, že bude méně rozdílných platforem tanků, vozidel pěchoty, dělostřeleckých systémů, vrtulníků a podobně. Je dobré, když je mezi výrobci konkurence, ale různých systémů nesmí být příliš. Schopnost společného operačního nasazení to rozbíjí.

České předsednictví bude podporovat společné nákupy na bázi pilotních projektů. Vytváření méně platforem ale nesmí vést k monopolizaci uvnitř Evropy a k omezení spolupráce přes Atlantický oceán. Určitě nechceme, aby si všechny evropské armády kupovaly pouze letouny Airbus. Jsem přesvědčen, že český obranný průmysl se na řadě projektů může výrazně podílet.

Máte příklad takového společného projektu?

Česká, slovenská a maďarská armáda nakupují stejné české pistole a české útočné pušky. Čím větší objemy, tím je možné větší přenesení výroby do zemí zákazníků. Takové požadavky je možné uplatňovat nejen vůči evropským, ale i americkým a dalším firmám.

Společnou platformou je také německý tank Leopard 2, který má ve výzbroji většina evropských armád. Patnáct starších obrněnců má Česko dostat od Německa darem, až padesát nových ve verzi 2A7+ by česká armáda nakoupila. Je pravda, že kontrakt by mohl být dohodnutý už v srpnu?

Byl jsem pouze na začátku jednání, když v Německu jednal premiér Petr Fiala. Vlastní jednání už vede ministerstvo obrany a vojáci, kteří si stanovují konkrétní požadavky, parametry. Doufám, že na konci léta by mohla být dohoda na stole. Projekt spočívá v tom, že dostaneme část tanků, munice a výcviku zadarmo jako náhradu za ruské tanky T-72, které jsme darovali Ukrajině. Zároveň bychom si nové tanky nakupovali za podmínek stanovených Bundeswehrem, který jich potřebuje daleko více než Česko. Tento společný nákup má vytvořit cenové synergie.

Jak to bude s podílem českého průmyslu?

Německo nabídlo čtyřicetiprocentní podíl pro české firmy. Týkal by se ale pouze dodávky čtyřiceti nebo padesáti nových tanků pro Česko. My jsme řekli, že by to mohlo být i dvacet procent, ale za předpokladu získání podílu na celé společné dodávce pro německou a českou armádu. Pro obě strany by to bylo výhodnější. Navíc tanky Leopard 2 poptávají i další evropské země, český průmysl by mohl na jejich výrobě profitovat ještě více. Je to příklad společného projektu jak v otázce výroby, tak munice, výcviku a nasazení. Tanky Leopard budou mít mimo jiné i Maďaři. Nikdy nebudeme tankovou velmocí, ale naši kapacitu můžeme přidružit k okolním zemím. Bylo by to levnější a efektivnější.

Byl by to první společný projekt v obraně, do něhož by se Česko zapojilo?

Tanky Leopard 2 pro českou a německou armádu by byl první velký projekt, který propojí český a německý průmysl a také výcvik vojáků obou zemí. Spolupráci usnadňuje i to, že výrobce tanků KMW sídlí v Mnichově, což je blízko.

Jste bývalý diplomat. Jak hodnotíte současnou českou diplomacii, bere nás svět víc vážně?

To se strašně těžko hodnotí. Platí, že když víme, co chceme, svět nás vážně bere.

Víme, co chceme?

Dost často to nevíme. Na ukrajinské krizi se ale myslím ukázalo, že to víme a jsme konzistentní. Naše pozice je opřená o dlouhodobé postoje, a proto nás mnozí nyní berou vážně. Taky je to tím, že se válka odehrává přímo v našem sousedství, ostatní země vidí, že situaci zvládáme a navrhujeme řešení. To nám na váze a kredibilitě dodá. 

Země jsou v diplomacii brané vážně ve chvíli, kdy dlouhodobě a předvídatelně stojí za nějakým jasně formulovaným názorem, a nepřekvapují sami sebe ani nikoho jiného. Respektují to ti, kteří s vámi souhlasí, i vaši oponenti. Ve chvíli, kdy neustále měníte názor nebo žádný názor nemáte, není důvod, aby se vás někdo na něco ptal. Neplatí to ale u světových velmocí. Ty musíte sledovat pořád. U malé země jako Česká republika je však konzistentnost důležitá.

Neakcelerovala válka tvorbu nějakého nového užšího svazku České republiky třeba s Polskem a Pobaltím?

Nemyslím si, že vzniknou nějaká formalizovaná nová uskupení. Pro mnoho zemí to ale může znamenat posílení spolupráce. Česko-polská linka je po dlouhé době živá, nejenom vyřešením sporu o Turów, ale právě ve vztahu k válce na Ukrajině. Ukázalo se, že máme společné zájmy ve věcech obrany i energetiky. Troufám si tvrdit, že díky krizi má mnoho českých ministrů mobily na své polské protějšky. Díky energetice a nejen jí jsou nyní živější také vztahy s Německem, které si nás více všímá. To je pozitivní i kvůli potenciálním německým investicím v Česku.

Co jste jako blízký spolupracovník premiéra v zahraničních a bezpečnostních otázkách Petru Fialovi poradil?

Když se mě zeptal, jestli má jet do Kyjeva, řekl jsem mu, že je to dobrý nápad, ať určitě jede. Ale vážně, nejvíce záleží na tom popsat, o čem daná schůzka je a zformulovat český zájem. Jednání, u nichž ho dokážeme zformulovat, mohou mít konkrétní výsledek. Nemám rád schůzky, kde se „brainstormuje“ o stavu světa, to se má dělat na chalupě s vínem a fajfkou a nikoliv na setkání s premiérem sousední země. I nepříjemné věci se mají vyříkat nebo posunout. Moje role je nejenom dodávat souvislosti, ale i tlačit na to, abychom formulovali naše zájmy a požadavky.

Média se předhánějí ve spekulacích, že byste mohl být kandidátem uskupení Spolu na prezidenta. Co na to říkáte?

Nikam nekandiduji. Kdykoliv se mě kdokoliv ptal, odpovídal jsem, že prezidentem může být pouze ten, který o to opravdu stojí. Tento pocit jsem v sobě nikdy neměl.

Neprobudí ho podpora trojkoalice?

Zatím ho neprobudila a myslím, že ani do budoucna neprobudí. Pracoval jsem deset let pro český stát jako náměstek ministra a velvyslanec v Izraeli. Pak jsem zcela svobodně působil ve vysokoškolském prostředí. Na stát jsem nezanevřel, ale už jsem nepředpokládal, že bych se do jeho služeb naplno vrátil. Změnil to ruský prezident Putin, který chystal a nakonec uskutečnil útok na Ukrajinu.

Samozřejmě v tom sehrál roli premiér Fiala, který mě oslovil s nabídkou, abych byl jeho poradce pro obranu, bezpečnost a zahraniční politiku. To je oblast, které jsem se věnoval posledních třicet let a myslím, že nějaké zkušenost jsem za tu dobu získal. To byl důvod, proč jsem šel znovu sloužit státu. Opravdu ale není na pořadu dne, že bych kamkoliv kandidoval. Těší mě zájem některých lidí, kteří mě oslovili nebo o mé možné kandidatuře psali do médií. Ale opakuji, že něco takového bych musel opravdu chtít, protože jinak bych neměl ve volbách šanci.

Co když Andrej Babiš oznámí kandidaturu na Hrad? Nebyl by to pro vás impulz?

Co se týče mé kandidatury na prezidenta, na impulzy bych nesázel.

Tomáš Pojar (48)

Po studiu politologie na Karlově univerzitě v Praze věnoval novinářské a humanitární práci. V roce 1997 se stal ředitelem organizace Člověk v tísni. V roce 2006 byl jmenován prvním náměstkem ministra zahraničí pro EU, bezpečnostní politiku a bilaterální vztahy s evropskými státy. V letech 2010 až 2014 vedl jako velvyslanec ambasádu ČR v Izraeli. Až do loňska působil jako prorektor pro zahraniční vztahy na Cevro Institut. Od loňska pracuje pro premiéra Petra Fialu jako poradce pro zahraniční a bezpečnostní otázky, je také náměstkem ministra pro evropské záležitosti. Letos v dubnu převzal pozici tzv. šerpy, tedy klíčového poradce premiéra pro evropské záležitosti.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newslettery