Učili babičku, učí i mě. Legendární taneční mistři Ústí

Taneční. Magické slovo spojené s cestou k dospělosti. Ústečtí taneční mistři si zájem o výuku tance a společenské výchovy pochvalují.
„Mladé dámy a mladí pánové jsou dnes mnohem více bezprostřední a především chodí do kurzů ze svého vlastního rozhodnutí. Tudíž k nim přistupují jinak,“ říká taneční mistr Jan Rottenborn.
Tanečníci Martina a Jan Rottenbornovi vzešli z líhně kurzů manželů Kubátových. Kariéra je vedla přes klub Ústečan Vladimíra Kubáta do Sportovního klubu Gebert. V soutěžích si vytančili republikové i mezinárodní úspěchy.
Středoškolský učitel a ekonomka protančí několik večerů týdně. Učí mládež, pořádají kurzy pro dospělé, vedle Ústí stíhají i Děčín.
„Zájem o kurzy pro dospělé roste, už jich máme dokonce více než pro mládež. Některé páry chodí více než deset let,“ dodává Jan Rottenborn. Někdejší učitelé Rottenbornových, Hana a Vladimír Kubátovi, vedou ústecké kurzy rekordních sedmatřicet let.
„Do tanečních jsem chodil rád. S partnerkou jsme vyhráli soutěž absolventů a postoupili do poháru Dům kultury patří mladým. Tam jsme ale skončili poslední. Řekl jsem si: teď vám ukážu a začal se tanci věnovat naplno,“ vypráví Vladimír Kubát.
Aktivně tančil od roku 1967. Skončil teprve před pěti lety. S partnerkou v tanci si během let navlékli i snubní prsteny. S úspěchem reprezentovali doma i v zahraničí. „Seznámil nás Antonín Gebert, u kterého jsem se učil, a později s ním spolupracoval,“ vzpomíná Vladimír Kubát.
Tancem stále tráví každé odpoledne. Pokud s manželkou nevyučují v kurzech nebo své taneční škole Quick, jezdí Vladimír Kubát jako rozhodčí po soutěžích.
„Zájem se nezmenšuje, vliv má určitě i to, že taneční mistry si rodiny doporučují z generace na generaci. Trochu překvapivé v posledních pěti, šesti letech je, se nám do tanečních hlásí víc pánů než slečen,“ dodává Vladimír Kubát.
Další slavní ústečtí tanečníci Helena a Václav Kůrkovi s tancem skončili před dvaceti lety, ale jejich jméno stále v lidech vyvolává vzpomínky na parket. „Jednou jsme to počítali. Každý rok nám prošlo kurzy deset až jedenáct tisíc Ústečanů. Kromě toho jsme učili i v Děčíně a na pár dalších místech,“ líčí Václav Kůrka.
Tancem žili už během studií. Když Ústí otevíralo v roce 1964 nový kulturní dům, byli první, kdo v něm vyučoval. Třikrát týdně po dvou beznadějně nabitých kurzech. Zároveň museli Kůrkovi stíhat kantorské povolání, úspěšně zvládali i vlastní taneční kariéru.
„A rodinu. Pamatuji si, když šestiletá dcera Romana přiběhla ze šatny na sál a povídá: Vy si tu klidně tančíte čaču a Péťa mi tam brečí. To Péťovi byly dva roky. Ale k tanci dnes mají obě naše děti skvělý vztah,“ směje se Václav Kůrka.