Po nepovedené a demontované penzijní reformě, o niž se pokusil předchozí kabinet, bude mít málokterý politik odvahu přijít s komplexní změnou. Proto bude zítra koaliční rada zuřivě diskutovat jen o dílčích úpravách současného systému.
I laické veřejnosti je zřejmé, že průběžně financovaný systém lze řídit pomocí tří základních parametrů: výší důchodového pojištění, výší vyplácených důchodů a věkovou hranicí rozdělující dospělou populaci na ty, kteří do systému platí, a ty, kteří z něj čerpají.
S pojištěním pohneme těžko. S ohledem na konkurenceschopnost by bylo naopak vhodné sociální pojistné snížit. Snižovat důchody v relaci ke mzdám také není žádoucí. Náhradový poměr průměrného důchodu a průměrné mzdy letos kvůli růstu mezd nejspíše klesne na 41 procent, nejnižší hodnotu od roku 1989. Životní úroveň penzistů není bůhvíjaká a při dalším poklesu by se začaly množit případy chudoby.
Zbývá poslední parametr: věková hranice. Při jejím nastavení je třeba se ohlížet na zdravotní hlediska. Století staříci křepce vylézají z okna a utíkají leda v knížce, natož aby pracovali u pásu. Ale jsou tu i finanční parametry systému. Loni v něm chybělo zhruba 34 miliard korun, což jasně ukazuje, že finančně vyrovnaný systém si žádá pozdější odchod do penze.
A bude hůř. Do důchodu se hrnou silné poválečné ročníky a nároky na penzijní systém rychle porostou. A co teprve, až si o penzi řeknou Husákovy děti.
Přečtěte si:
Důchodců v pracovním procesu je čím dál víc
Nové penzijní připojištění klientům letos až na výjimku tratí
Vládní komise přišla s elegantní řešením, alespoň na první pohled. Věková hranice pro důchody by neměla růst donekonečna, jak je to nastaveno nyní, ale měla by být ukotvena tak, abychom v penzi spokojeně dožili poslední čtvrtinu života. Pokud bychom chtěli striktně dodržet tento požadavek, museli by muži chodit do penze dříve než ženy, protože dříve umírají. Ačkoli se snažíme o genderovou spravedlnost v mnoha oblastech, zrovna tato představa je asi těžko průchodná. Řešením bude kompromis, tedy „bezpohlavní“ průměr, jinými slovy gentlemanské gesto několika obětovaných let života.
Čtvrtinu života strávíme dětstvím a dospíváním, polovinu odpracujeme a poslední čtvrtinu si odpočineme na penzi. Pokud by společnost byla demograficky statická a neexistovala by nezaměstnanost, pak by na jednoho důchodce přispívali dva lidé v produktivním věku. Při sazbě důchodového pojištění 28 procent by průměrný důchod v tomto modelu dosahoval 56 procent průměrné hrubé mzdy. Pokud ale zohledníme reálnou současnou míru ekonomické aktivity a nezaměstnanost, dostaneme se k náhradovému poměru zhruba čtyřicet procent.
Navázání hranice důchodového věku na celkovou délku života připraví důchodový systém na stárnutí populace. Ne už na její úbytek. Buď tedy budeme spoléhat na imigraci, nebo budeme chodit do penze stále později. Třetí cesta není, leda tak provést osobní penzijní reformu a naspořit si na penzi nikoli jen počtem odpracovaných let, ale vlastními penězi.
Autor je hlavním ekonomem Deloitte
