Posuďte: Rusnokův kabinet spadlý do Poslanecké sněmovny z nebe nejprve nemohl počítat ani s podporou jednoho jediného poslance. Nakonec dostal skoro polovinu přítomných hlasů. To ve zvráceném pojetí ústavy pana prezidenta vytváří už určitou legitimitu, protože jak známo, podle nových Zemanových pravidel se vládnutí neodvíjí od vůle zákonodárců, ale od prezidentských voleb a průzkumů veřejného mínění. Zemanovi se také podařilo demontovat hlasitě vytrubovanou „stojedničkovou“ podporu pravicové koalici. Ta nikdy ale nebyla tak pevná, jak ODS a TOP 09 tvrdila. Možná snad by byla schopna být pro svou vládu. Nebyla však schopna být proti jiné sestavě. Z pohledu stranické politiky se podařilo Zemanovi rozvrátit všechny sněmovní strany kromě KSČM a TOP 09. ČSSD ovládl prezident prostřednictvím hrozby návratu Miroslava Kalouska. Z ODS odloupl dva poslance a zahájil asi už stou rebelii u občanských demokratů. A z Karolíny Peake vytvořil nevysvětlitelný politologický vtip.
Kdo tvrdí, že Zeman prohrál, protože vláda skrytých příznivců prezidentské strany SPOZ nebude vládnout dostatečně dlouho, aby se zapsala do podvědomí voličů, se také mýlí. Na podzim sice budou volby, ale jednání o povolební spolupráci s takovýmto prezidentem na Hradě nebudou jednoduchá. A celou tu dobu zde povládne Rusnokova ekipa a jeho čistící komando ve státem ovládaných firmách. Zemanovi se tedy vyvoláním předčasných voleb podařilo udržet své přátele ve vedení státu a zabránit, aby do Strakovy akademie přišla Miroslava Němcová či třeba Bohuslav Sobotka.
Důvěru už nedává sněmovna, ale Zeman
Mnohé ze včerejšího politikaření ve Sněmovny bude mít velmi praktický dopad na budoucí vývoj české politiky. Ale přesto možná největší ranou české politice byly obecné novoty, které vyhlásil prezident Zeman. Jako důvod, proč nemůže jmenovat dosavadní pravicovou koalici zpět do vlády, uvedl obavu z možného trestního stíhání členů této vlády. Zároveň vyhlásil nepřekročitelnou podmínku, že dokud justice nedotáhne do konce policejní obvinění vedoucí k pádu vlády Petra Nečase, tak on že jinou vládu jmenovat nebude. Protože, jak známo, prezident považuje ústavní zvyklosti za idiotské, měl by tedy rovnou raději navrhnout i změnu ústavy.
Nový paragraf by mohl znít: „Pokud prezident pojme podezření ze spáchání trestného činu vůči blíže nespecifikované skupině politiků, může přestat usilovat o jmenování nové vlády s důvěrou Poslanecké sněmovny“.
Otázka zní, zda bychom v případě uzákonění takovéto prezidentské svévole měli vůbec nějakou z dosavadních polistopadových vlád. Ve vládách Václava Klause mohla mít hlava státu podezření z černého financování stran. Vláda Josefa Tošovského vznikla nekalým odtržením rebelů z ODS. Sám Miloš Zeman by se nikdy nemohl stát po Bamberku premiérem. Vláda Vladimíra Špidly zahájila rozsáhlé politické trafikantství, na což další vlády rády navázaly. A opětovný nástup pravice se táhl ve znamení kauz CASA, Promopro či Pandurů. Pokud by skutečně mohl prezident jmenovat premiéra a vládu podle toho, jak očekává vývoj šetření korupce na nejvyšších místech, musela by zde nejspíš doposavad spravovat zemi vláda národního porozumění z roku 1989.
Čekání opět na Rusnoka
Politiky po vyhlášení předčasných voleb opět požere volební kolotoč – slibovat nesplnitelné, plivat na protivníky a podávat si dveře u bank při žadonění o úvěr na kampaně. Ale přesto by Zemanem pokoření politici neměli zapomínat, že mají od nynějška i společný cíl: umravnit prezidenta a přerušit jeho sérii takticky výtečně zahraných, ale pro parlamentní demokracii nebezpečných her. A nejspíše bohužel není jiné cesty, než radikálně omezit a zpřesnit prezidentské pravomoce. Pokud se na to politici vykašlou, s úžasem by mohli nakonec zjistit, že po lítém volebním boji Miloš Zeman stejně v zájmu uklidnění situace a ekonomické prosperity země jmenuje do čela přechodné stabilizační vlády nějakého apolitického odborníka. Třeba… Jiřího Rusnoka.