Představte si následující situaci. Pošlete daňové přiznání, do kterého pro jistotu napíšete také své telefonní číslo, kdyby něco neštymovalo. Po několika dnech (spíše týdnech) máte poradu a vypnete si vyzvánění na mobilu.
Po poradě se kouknete, že máte nepřijatý hovor ze „skrytého čísla“. Vzhledem k tomu, že na takové číslo nemůžete zavolat zpátky, hodíte to za hlavu. Nicméně to je osudová chyba, protože vám téměř jistě volá finančák, že něco ve vašem přiznání neštymuje. Úřednice si zapíše, že vás kontaktovala, vy jste nereagoval a je možné začít vás trestat.
To zase taková kafkárna není. Ale také případ nekončí. Finančák vám po nějaké poměrně dlouhé době pošle dopis, kde vás upozorňuje, že mu dlužíte. Úřad však nemá žádnou povinnost zjišťovat vaši stávající adresu trvalého bydliště. Namísto toho zašátrá ve svých archivech a vykouzlí téměř libovolnou adresu, kterou u vás kdy evidoval. A na tu pošle toto oznámení.
Dělají to úředníci schválně, tedy ze zlé vůle, aby mohli inkasovat jedno penále za druhým? Nebo to je pouze demence tak nějak implicitně zakořeněná v podobných systémech, jak ji svého času popisoval právě Kafka?
A skutečný příběh: nedávno přistál dopis z finančáku adresovaný jedné více než dvacetileté osobě na adrese jejích prarodičů. Ano, dotyčná osoba na adrese skutečně žila. Ovšem ve svých dvou letech!
A teď jedna otázka. Dělají to úředníci schválně, tedy ze zlé vůle, aby mohli inkasovat jedno penále za druhým? Nebo to je pouze demence tak nějak implicitně zakořeněná v podobných systémech, jak ji svého času popisoval právě Kafka? Ať tak či onak, dávat podobným úřadům stále větší moc zjevně bude mít příšerné dopady. A to zdaleka ne jen na „zloděje“, ale také na ty ovečky, které tleskají současné tendenci nemilosrdně trestat každý přečin.
