Sexistické Prasátečko konečně vysvětlené i pro křupáky

Sexistické prasátečko

Sexistické prasátečko

Nikdy není pozdě na to pochopit, proč někomu vadí sex v reklamách nebo že anticena není trest smrti ukamenováním.

Letošní Sexistické prasátečko doslova káplo z valašské variace na téma sex sells. Sloganem Poslední kapka jde do textilu si totiž cenu odborné poroty vysloužil vsetínský obchod se záclonami. Na billboardu toto nesmyslné heslo navíc doslovně předvádí nahý model zakrývající erekci závěsem.

Pokud vás ani takový humáč z kategorie „vypíchejte mi oči“ nepřesvědčil o opodstatnění soutěže a čílíte se, do čeho že se to feministky zase montují, dovolím si připomenout tři opomíjené skutečnosti.

1. Nikdo vám nic (nového) nezakazuje

Tak jako pořadatelům Zlaté maliny nebo Plyšového lva nejde o zákaz špatných filmů, ani cílem Sexistického prasátečka není chimérická „další regulace“. „Záměrem soutěže není zhotovitele či zhotovitelky odsoudit, ale upozornit je na to, že jejich reklamy mohou někoho urážet, což si řada firem často vůbec neuvědomuje,“ informuje web soutěže. Bohužel je to pod rozlišovací schopností pasivně-agresivních dušiček, které vnímají jakýkoliv námět k přemýšlení jako agresi.

Pokud vám opravdu tolik leží na srdci svoboda slova, mohlo by vás zajímat, že urážlivé reklamy už stát dávno reguluje. Zákon č. 40/1995 Sb. například zakazuje propagovat pohřební služby v léčebnách dlouhodobě nemocných. Je to hamplovské spiknutí bohatých proti klukům z chudých rodin, kteří už ani nemůžou roznášet po špitálech letáky Těšíme se na vás — krematorium v Horní Dolní? Nebo přiměřená obrana proti kreativcům bez sociální a emocionální inteligence, což je soudě dle galerie Prasátečka požadavek pro práci v některých reklamkách? Zvažte sami.

2. Veřejný prostor, veřejná debata

Se skřípěním zubů beru argument, že nikdo nikoho nenutí kupovat Maxim a v něm obdivovat jeden vyňadřený inzerát za druhým. Mezi 110 letošními nominovanými reklamami je ale 44 venkovních. Billboardy, plakáty, potisky aut — na ulicích, u dálnic, v parcích. Proti svobodě „moje parcela, můj plakát“ tady stojí svoboda jít ven a nepoblít se, případně nemuset vlastním dětem vysvětlovat, čeho že poslední kapka jde do textilu.

Veřejná debata je samozřejmě vždycky dvojsečná. Když se budeme bavit o tom, kam až může zajít reklama, nelze upřít hlas například ani odpůrcům gay pride: „A na tohle se dívat máme?“ Rozdíly vidím dva. První je ideový. Sexistické reklamy zahanbují ošklivé ženy, slabé muže a staré lidi. Průvody gayů a leseb naopak vzkazují, že i mimo obecnou představu o tom, co je normální, žijí lidské bytosti. Druhý rozdíl je praktický. Gayové a lesby prochází jednou ročně Prahou po předem nahlášené trase a většina z nich je nakonec – jak podlé! - k nerozeznání od „slušných lidí“. Zato vulgárním a slizkým reklamám se při nejlepší vůli nevyhnete ani v nejzapadlejším okrese. Český veřejný prostor zamořují ve světově unikátní míře — protože jsme k jeho podobě podobně unikátním způsobem lhostejní.

Jedna historická paralela ale dává naději: pamatujete, jak se před patnácti lety nedalo ve městech udělat krok, aniž jste uklouzli po psím hovně? Za dílčí zlepšení nemůže žádný nový zákon — ale hlavně to, že neuklízení začalo být pro řadu pejskařů díky veřejné debatě společensky nepřijatelné. Je to prostě ekl.

Celý článek čtěte na Peníze.cz