Vedra odhalila slabinu Evropy. Týká se skoro každého bytu

Evropa umí radiátory, kotelny, teplárny, zásobníky plynu, zateplování, zimní údržbu, topnou sezonu i každoroční debatu, zda bude dost energie na leden. Zima byla po staletí protivník, vůči němuž se evropské společnosti učily organizovat. Teď přichází test z opačné strany.

Česko i velká část Evropy zažívají vlnu veder, která už nepůsobí jako krátký výlet středomořského klimatu na sever. Teploty se blíží 40 stupňům, města se přehřívají, školy a nemocnice řeší provozní těžkosti a domácnosti zjišťují, že byt navržený hlavně proti zimě se v létě snadno promění v past.

Český hydrometeorologický ústav shrnuje změnu jednoduše: padl teplotní rekord. Od šedesátých let se v Česku zvedla průměrná teplota zhruba o dva stupně, v létě asi o tři. Počet tropických dnů vzrostl přibližně trojnásobně, z průměrných čtyř ročně na dvanáct. Ve městech přibližně z deseti na 30. To už není okrajová odchylka počasí, to je změna provozních podmínek. Evropa dlouho řešila, jak udržet teplo uvnitř. Nyní se musí naučit udržet horko venku.

Tichá zátěž

Horko se ve veřejné debatě snadno podceňuje, protože nemá tak dramatický obraz jako povodeň nebo požár. Povodeň zanechá vodu v obýváku, požár spáleniště, vichřice ulomenou střechu. Vedro často nezanechá nic, co by se dobře fotografovalo. Jeho škody se zapisují jinam: do spánku, tepu, tlaku, dehydratace, soustředění, podrážděnosti, hospitalizací a úmrtí, jež  se odehrávají doma, za zavřenými dveřmi.

Světová zdravotnická organizace uvádí, že v jejím evropském regionu, který zahrnuje 53 zemí, připadá na horko přes 175 tisíc úmrtí ročně. Epidemiologické studie pro Evropu odhadují během jednotlivých horkých letních sezon desítky tisíc úmrtí spojených s teplem. Novější práce v Nature Medicine odhaduje pro roky 2022–2024 celkem přes 181 tisíc úmrtí souvisejících s horkem ve 32 evropských státech.

S těmito čísly je třeba zacházet přesně. Nejde o prostý počet lidí, kteří dostali úpal. Jde o odhady nadměrné úmrtnosti: kolik smrtí by pravděpodobně nenastalo, kdyby extrémní teplo nepůsobilo jako dodatečný tlak na organismus. Metodiky se liší a výsledky mají intervaly nejistoty. Řádově však ukazují totéž: horko v Evropě není nepohodlí, ale významné zdravotní riziko.

Nejhorší bývají noci. Denní maximum přitahuje pozornost, protože čtyřicítka v předpovědi vypadá dramaticky. Tělo však potřebuje obnovu. Pokud noc zůstane tropická, organismus nemá prostor k regeneraci. Starší člověk s nemocným srdcem, pacient s dýchacími potížemi, dítě v přehřátém pokoji či osamělý senior v bytě pod střechou nečelí jednomu horkému odpoledni. Čelí sérii hodin, během nichž se nedá pořádně spát ani ochladit.

Evropu zasáhne další vlna veder. A bude ještě ničivější než ta víkendová

Zahraniční

Tady se meteorologie mění v sociální problém. Domácnost s vyšším příjmem si pořídí venkovní žaluzie, lepší okna, tepelné čerpadlo, klimatizaci, práci z domova nebo pobyt mimo město. Domácnost v přehřátém nájemním bytě otevře okno do rozpálené ulice. Dva lidé mohou žít ve stejném městě, ale v úplně jiném létě.

Produktivita má tělesnou teplotu

Ekonomové mluví o produktivitě přes kapitál, technologie, vzdělání, konkurenci a instituce. Všechno je správně. Jen se u toho někdy zapomíná, že produktivita vzniká v lidském těle. Když roste teplota, zhoršuje se spánek. Když se zhoršuje spánek, padá pozornost. Když padá pozornost, přibývá chyb. Ve škole to znamená horší učení. V kanceláři slabší rozhodování. Ve zdravotnictví vyšší únavu personálu. Na stavbě a v dopravě bezpečnostní riziko. Ve výrobě pomalejší tempo a více provozních selhání.

Moderní ekonomika je ve značné míře organizovaná pozornost. Schopnost přesně počítat, řídit, učit se, plánovat, komunikovat a neopakovat chyby. Horko tuto schopnost nebere najednou, ale ukusuje ji po hodinách.

Mezinárodní organizace práce odhaduje, že do roku 2030 může svět kvůli tepelnému stresu ztrácet 2,2 procenta celkových pracovních hodin. Nejvíc trpí zemědělství a stavebnictví, ale dopady se neomezují na práci venku. Horko zasahuje logistiku, služby, školy, zdravotnictví, sklady, průmysl i kanceláře.

Světová banka varuje, že města v Evropě a Střední Asii mohou bez adaptace do poloviny století přicházet kvůli extrémnímu horku až o 2,5 procenta HDP ročně. To není přesná prognóza pro Prahu nebo Brno. Je to varování, že horko už patří do slovníku konkurenceschopnosti.

Česko řeší produktivitu, stárnutí, nedostatek pracovníků, kvalitu školství a tlak na zdravotnictví. V takové zemi nelze brát letní přehřívání jako otázku osobního komfortu. Každá přehřátá třída, každá zbytečná hospitalizace, každá směna v únavě a každé špatně vyspané ráno je malý účet za klima, na něž nejsme připraveni.

Česká slepá skvrna

Česko se umí bát mrazu. Jakmile zdraží plyn, řeší se účty, zásobníky, průmysl, sociální dopady i geopolitika. Energetická krize po ruské invazi na Ukrajinu ukázala, že zima může být strategická.

Horko se strategickým tématem teprve stává. Jak ale zabránit tomu, aby se budovy přehřívaly? Kde lze bezpečně spát, učit se, léčit, pracovat? První úkol není nakoupit klimatizace do všech oken. První úkol je mapa zranitelnosti.

Které školy se pravidelně přehřívají? Které domovy seniorů mají místnost, kde lze udržet bezpečnou teplotu? Které nemocnice mají chlazení i zálohy při výpadku proudu? Kde vznikají městské tepelné ostrovy? Kde bydlí osamělí senioři v bytech pod střechou? Jak se během veder mění výjezdy záchranné služby, hospitalizace, úmrtnost, pracovní úrazy a absence? Které profese potřebují jiný režim směn?

Bez takových dat vznikne obvyklý kompromis: trochu zeleně, trochu dotačních titulů, trochu doporučení k pitnému režimu a mnoho budov, kde se v létě pořád nedá normálně fungovat.

Stromy, voda ve městě, venkovní žaluzie, světlé střechy, zelené střechy, kvalitní okna, chytré větrání, úprava pracovních režimů a cílená péče o zranitelné lidi mají smysl. Jen musejí být součástí systému, ne sbírkou hezkých opatření. Adaptace na horko bude úspěšná teprve tehdy, až ji přestaneme považovat za ekologický doplněk a začneme ji brát jako běžnou údržbu prosperity.

Klimatizace bez morální mlhy

Klimatizace je v Evropě technicky jednoduché, ale „kulturně přetížené“ zařízení. Pro jedny symbol plýtvání, amerického pohodlí a nedostatku střídmosti. Pro druhé důkaz, že Evropa umí z každého praktického řešení udělat regulovaný problém.

Ale odmítat chlazení tam, kde chrání zdraví, je špatná priorita. V nemocnici, domově seniorů, přehřáté škole nebo na pracovišti, kde se dělají odpovědná rozhodnutí, není chlad luxus. Je to ochranný prvek, podobně jako topení v lednu.

Současně by bylo pošetilé vyřešit adaptaci masovým připojováním levných jednotek bez ohledu na budovy, spotřebu a sítě. Mezinárodní agentura pro energii uvádí, že vlastnictví klimatizací je v Evropě zatím relativně nízké, kolem 20 procent. S teplejšími léty poroste. Pokud poroste chaoticky, zvýší tlak na elektrické sítě, letní špičky, účty domácností i nerovnost mezi těmi, kdo si chlazení mohou dovolit, a těmi, kdo zůstanou v přehřátém bytě.

Rozumná otázka proto nezní, zda klimatizace ano, či ne. Zní jinak: kde aktivní chlazení chrání zdraví a výkon, kde stačí pasivní opatření a jak zabránit tomu, aby nová potřeba nevytvořila novou zranitelnost energetiky.

Nejdřív snižovat potřebu chladu: stíněním, orientací budov, izolací, jež chrání i před horkem, zelení, vodou, světlými povrchy, větráním a stavebními normami. Kde to nestačí, použít účinné aktivní chlazení. A protože potřeba chladit často roste právě ve chvíli, kdy svítí slunce, solární výroba a klimatizace mohou v dobře navrženém systému spolupracovat. Chlad není nutné morálně očerňovat ani bezmyšlenkovitě zbožšťovat. Je třeba ho dobře navrhnout.

Stát, který ví, komu je horko

Veřejná doporučení pro horké dny jsou správná: pít, nevycházet v poledne, větrat ráno, zavírat žaluzie, vyhýbat se alkoholu, kontrolovat starší příbuzné. Jenže pokud se politika omezí na pitný režim, odpovědnost zůstane tam, kde je často nejmenší kapacita ji nést.

Starý člověk v přehřátém bytě nepotřebuje jen leták. Potřebuje, aby o něm někdo věděl. Škola pod rozpálenou střechou nepotřebuje jen mimořádné volno, potřebuje investiční plán. Město s tepelným ostrovem nepotřebuje pouze lavičku ve stínu na vizualizaci. Potřebuje měřit, prioritizovat a chránit nejzranitelnější místa.

Evropské země, kde vlny veder způsobily tisíce a desetitisíce nadměrných úmrtí, si odnesly tvrdou lekci: horko vyžaduje zdravotní plán, varovné systémy, zapojení obcí a seznamy zranitelných lidí. Ani taková opatření nezaručí bezpečí. Ukazují však správný směr. Horko není agenda meteorologů. Je to organizační úloha státu, firem, ale i domácností.

Česko by mělo mít vlastní politiku horka. Ne další strategii uloženou v PDF, ale praktický protokol odpovědnosti. Adaptace bez velkých slov je v mapách, rozpočtech, normách, datech a jasné odpovědnosti.

Léto jako zkouška prosperity

Klimatická debata často míří do vzdáleného horizontu: rok 2050, emisní trajektorie, uhlíkové rozpočty a scénáře oteplení. Horko má jiný politický účinek. Překládá budoucnost do dnešního odpoledne. Dnes se někdo nevyspí, dnes někdo ztrácí pozornost. Už dnes zdravotní sestra začíná směnu unavená. Dnes infrastruktura postavená pro jiné klima zjišťuje, že se změnily vstupní podmínky.

Evropa nemusí volit mezi snižováním emisí a ochranou lidí před horkem. Potřebuje obojí. Snižování emisí omezuje budoucí riziko. Adaptace snižuje dnešní škody. Kdo dělá jen adaptaci, smiřuje se s rostoucím problémem. Kdo mluví pouze o budoucích emisích a nechává dnes lidi v přehřátých bytech, ztrácí důvěryhodnost.

Ve 20. století bylo znakem důstojného života, že člověk nemusel doma mrznout. Ve 21. století přibude další měřítko: neměl by se doma, ve škole, v práci ani v nemocnici přehřívat do bodu, kdy tělo a hlava přestávají fungovat.

Evropa byla dlouho kontinentem topné sezony. Uměla chránit teplo, rozvádět ho, platit jej, regulovat ho a politicky se o něj hádat. Teď se musí naučit stejně vážně přemýšlet o chladu. Ne jako o luxusu či kulturní prohře, ale jako o nové vrstvě infrastruktury prosperity.

Prosperita nikdy nevznikala tím, že lidé hrdinsky snášeli zbytečné nepohodlí. Vznikala tím, že ho postupně odstraňovali. Léto nám tuto starou pravdu modernity připomíná s nepříjemnou přesností.

David Navrátil je hlavní ekonom České spořitelny, kde od roku 2008 vede tým ekonomických a strategických analýz pokrývající makroekonomii, akciové trhy a sektorovou analýzu. Analýzy propojuje s dlouhodobými strukturálními trendy, například s vlivem technologií a AI, demografií, vzděláváním, geopolitikou a strategickou autonomií. Je spoluautorem Indexu prosperity a finančního zdraví. V minulosti pracoval mimo jiné v České národní bance.