Jeho práci poznáte na první pohled. Fotky, které legendární bouřlivák tvoří, vás nenechají v klidu. Probudí emoce a donutí vás přemýšlet. To samé dokáže svým vyprávěním. Uspěl se svými snímky jako žádný jiný Čech. Časopis American Photo jej dokonce zařadil mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie a za reportáže ze zemí zmítaných válkou dostal mnoho cen. Přitom si zvolil složitější cestu. Cestu černobílé fotky.
„V Americe třeba nikdo černobílou do osmdesátých let nechtěl. Můj agent říkal, že krev se vždycky prodá v barvě. Na černobílou krev prý každej sere,“ vypráví svým typicky rázným a zároveň přátelským stylem Antonín Kratochvíl. „Pak jsem je ale zlomil reportáží z Afghánistánu, která vyhrála nějakou šílenou soutěž. Černobílá je vždycky víc syrová, víc na hraně. Bolest pak vidíš v očích, to neokecáš.“
Jeho život byl plný zvratů. Často si je ale naordinoval sám. Mohl v Americe za solidní peníze dál fotit povrchní modelky, ale raději se vydal za oběťmi války. A právě díky tomu je z něj legenda svého řemesla. I ve čtyřiasedmdesáti letech fotí rád, ale po zvýšeném adrenalinu se mu nestýská. Je spokojený. Užívá si tří synů a manželky, s níž žije třicet let. Teď v Česku. Války už ho nelákají, silných svědectví předložil dost. V průběhu focení k tomuto článku jsem se ho zeptal, jestli může být aranžovaná fotografi e silnější než ta, která zachycuje autentický okamžik. „Je to možný. Jde o to, jaký je světlo a tak. Když to funguje, tak to funguje,“ usmál se. A fungovalo to. Rozhovor jsme dělali ve fotoateliéru jeho nejstaršího syna Michaela. Seděli jsme v koutě velké místnosti, kde bylo přítmí. Antonín neměl problém odpovědět na jakýkoli dotaz. Při vážných tématech ale vždy ztišil hlas tak, že jsem se bál, aby diktafon vše zaznamenal. Ale povedlo se.
Jak vás baví být před objektivem?
Když mi Honza Hřebejk nabídl, abych byl v jeho filmu (Kawasakiho růže, 2009), tak jsem to vzal právě kvůli tomu, abych věděl, jaký to je bejt na druhé straně. Abych porozuměl, jaké to je, když lidem říkám, kde mají stát a jak se mají dívat. Pokud se tedy jedná o portrétní fotku. Protože žurnalismus nemůžeš takhle kontrolovat.
Fotil jste mnoho slavných osobností. Kdo na vás asi nejvíc zapůsobil?
Například David Bowie. Dělám teď dokonce na knize o něm. Byla to s ním tehdy skvělá session, hledali jsme spolu světlo. Úplně fantastický to bylo i s Jeanem Reno. Líbilo se mu, co dělám a taky si myslím, že měl rád moje doutníky. Byla spousta lidí, se kterými jsem si to užil a oni se mnou. Zajímavý byl i režisér Jean-Luc Godard, který se nechtěl fotit dvacet let. Mně to dovolil. Hrál se mnou sice hru „Vyliž si prdel“, ale přitom mi to dal. Viděl jsem to v jeho očích. Spousta lidí byla fajn. Bylo jich tolik, že si to ani nepamatuju.
Jako prvního jste zmínil Bowieho. Jaký byl zblízka?
On si mě tehdy vybral. Chtěl se vyfotit pro slavný americký časopis Detour, který byl umělecky na výši. Bowie si tehdy nechal poslat dvanáct portfolií slavných portrétistů a vybral si mě. A když přišel do studia, tak už věděl, co dělám, znal moje fotky a dal mi carte blanche, abych s ním dělal, co chci. Jeho manažer mi ale říkal, že nechce, abych s ním chodil ven. Ale já fotím venku, studio mě nikdy nezajímalo. Tak jsem mu povídal: Davide, já bych chtěl, abychom šli spolu hledat světlo. A to ho chytlo. Že už není jen subjekt, ale že v tom je ta participation. A tak jsme chodili po Lower West Side, svítilo krásný slunce, všude stíny… To bylo tak krásný. Pro mě neuvěřitelnej zážitek. A myslím, že pro něj taky.
A jak působil po lidské stránce?
Gentleman. Spolupracující. Řekl jsi mu, stůj tady a poslechl, neuvěřitelně profesionální. Neměl problém se svým egem.
Je pravda, že ty největší hvězdy jsou většinou vlastně nejnormálnější?
(přikývne) A čím jsou horší, tím je to horší. Třeba takový Bruce Willis. Fotil jsem ho pro časopis Entertainment Weekly. Udělal například bublinu ze žvýkačky, která mu splaskla na držku, skákal do vzduchu a podobně. A pak to chtěl koupit nějaký časopis v Anglii za osmdesát tisíc dolarů, což pro mě bylo hodně peněz. On to ale zakázal. Že prý je to „goofy“. Tak jsem mu poslal tehdy fax… Mimochodem, než jsem ho začal fotit, tak mi říkal, že kdyby nebyl herec, byl by rád fotografem. Poslal jsem mu tedy fax, kde jsem napsal: „Škoda, že nejsi fotograf, ty čuráku. Zakázal jsi mi, abych si vydělal.“ Sám přitom dělal reklamy za milion dolarů pro Japonsko. Jsou to ale dobrý fotky, mám je, ale zakázal mi je prodat. Tehdy byl ale jako herec dost kritizovaný, tak asi neměl dobrou náladu. To je jedno, session byla dobrá.
Kdo byl ze všech osobností nejpodivnější?
Jednoznačně Bob Dylan. Ten si mě ale vybral taky sám, protože slyšel, že jsem fotil Keitha Richardse, kterého on tehdy obdivoval. Ale choval se dost podivně, to už jsem párkrát vypravoval.
Ano a mluvil jste o tom, že má své démony. Jaké?
Nevím, spíše bych řekl, že byl takový solitér. Zpíval tehdy pro menší publikum, třeba pro dva tisíce lidí, dvě stě čtyřicet koncertů ročně. Myslím, že měl takové špatné období.
Jak jste na tom s démony vy?
Už jsem se jich zbavil.
Vážně?
Jo.
Byly způsobené tím, co jste zažíval během focení válek?
Asi těmi tragédiemi, které jsem fotil. Nevím. Byl to nejspíš posttraumatický syndrom. Určitě. To mělo hodně kluků, co fotili válečné konfl ikty. Někteří se vožírali, někteří se rozváděli. Já jsem to pokaždé nějak vstřebal. Vždycky jsme se sešli kluci a holky, co jsme tam byli, povídali si o tom a nějak se přes to dostali. Na psychiatrii jsme chodit nemuseli. Tedy nevím, jak oni. Já ne. Já mám tu přípravu z Karlína, víš? (pousměje se) Karlín, uprchlický tábor v Traiskirchenu a tak dále.
Co vás první napadne, když se řekne válka?
Válka je divná věc. Byl jsem v hodně válkách. Vždy mě ale zajímal ten dopad na normální lidi, civilisty. Ale fotil jsem i traumatizované vojáky a oběti… Já nejsem válečný fotograf, ale spíš humanitární. Nikdy jsem se nevnímal jako válečný. I když jsem fotil v prvních liniích dost často. Válka je svinstvo. Spíš bych volil diplomacii, ale vždy se válčilo a válčit se bude.
Změnilo vám focení ve válečných oblastech pohled na hodnotu života?
Vidíte krutost, oběti a co zbraně dokážou. Fotil jsem hodně oběti min. Je to krutý, ale musíš to fotit, protože to svědectví je důležitý. Někteří lidé o nás říkají, že jsme supi. To je úplná blbost. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mě civilní obyvatelé poslali s fotoaparátem do prdele. Naopak mě přivítali, že tam jsem. Že jim dám hlas v té mizerii. Jediný lidi, co mě neměli rádi, byli vojáci, nepřátelé nebo policajti. Ti se nás snažili odrovnat, protože nechtěli, abychom dali svědectví o těch jejich prasárnách.
