Jazzový pianista a také matematik Emil Viklický: V začátcích jsem usiloval o co nejkomplikovanější skladby

Emil Viklický

Emil Viklický Zdroj: Archiv Emila Viklického

Emil Viklický
2
Fotogalerie

Někomu je znám coby autor hudby k celé řadě filmů včetně například Krajiny s nábytkem režiséra Karla Smyczka. V některých z nich si střihl i menší cameo. Velmi dobře jej pak znají fanoušci české jazzové hudby. V letošním roce vydává pod hlavičkou nakladatelství Galén své nové CD s názvem Wangaratta.

Jak jste se dostal jako vystudovaný matematik k profesionálnímu provozování hudební činnosti. A může znalost matematiky hudebníkovi nějak pomoci?

Po maturitě jsem se rozhodoval mám-li jít studovat kompozici na JAMU do Brna nebo matematiku doma v Olomouci na Univerzitě Palackého. Tak ty chceš být dalším umělcem v rodině? - řekl mi otec s poukazem na osud mého strýce Viktora Viklického, akademického malíře, kterého komunistické Lidově demokratické výbory spravedlnosti nechali zavřít v roce 1950. Strýc Viktor se vrátil v roce 1955. Otec, který studoval architekturu v Brně do roku 1939 - poté Hitler vysoké školy uzavřel - pokračoval: Běž studovat něco rozumného, čím se uživíš. Máš talent na matematiku, hudbu můžeš vždycky dělat jako hobby. Poslechl jsem. Pětileté studium numerické matematiky v Olomouci jsem dokončil v roce 1971, obhájil jsem diplomovou práci o symetrických polynomech. Vedoucí mé práce dr. Jiroušek, doporučil moji diplomovou práci na doktorát, jenže rok 1971 byla zvláštní doba. Od nového proděkana s červeným řidičákem jsem dostal tuto odpověď: Kašlu, soudruhu, na tvoje symetrický polynomy. Když chceš doktorát, budeš studovat marxismus, až se z tebe bude kouřit. A to jsem opravdu nechtěl.

Abych ale odpověděl na vaši otázku. Matematické metody jsem použil ve svých raných soudobých skladbách, chtěl jsem mít ještě komplikovanější systémy než řecký skladatel Iannis Xenakis. Záhy jsem zjistil, že tudy cesta nevede.

Následně jste spolupracoval jste s jazzovým uskupením Karla Velebného SHQ.

Hrál jsem s Karlem Velebným 14 let, od září 1974 až do roku 1988. V té době nemohlo existovat jiné lepší a zábavnější zaměstnání, které by umožnilo překonat příšernou dobu zvanou normalizace, čím dál tím víc podobnější dnešní době post covidové... Byla to také obrovská muzikantská a lidská škola. Mimochodem - víte, že Karel Velebný je spolu s Jiřím Šebánkem autorem jména našeho českého génia Járy (da) Cimrmana? Karel mi vyprávěl jak v roce 1964 v Armádním studiu ČR na Vinohradech s Jiřím Šebánkem a Helenou Filipovou hledali jméno pro českého génia. Karel před natáčením Vinárny u Pavouka, četl sportovní stranu Lidové demokracie, kde ho rozesmálo, že za Litvínov vstřelil branku hokejista Cimrman. Pobavil ho totiž zčeštěný tvar německého jména Zimmerman. Hokejistovo křestní jméno Jaroslav nejprve Jiří Šebánek rozlomil na Jára da Cimrman, později ono da vynechali.

Jaký byl váš následný hudební vývoj po studiích jazzu na světoznámé Berklee College v USA?

Podobně jako Jára Cimrman, jsem po absolvování Berklee začal všechny stupnice hrát obráceně. Místo černých klapek bílé a místo bílých černé.

Koho z profesionálních hudebníků jste na tamní hudební scéně například potkal?

Mými spolužáky byli dnes již známí muzikanti, například multiinstrumentalista Scott Robinson, pak Bill Frisell a Kermit Driscoll. Také holandský vibrafonista a hráč na ústní harmoniku Hendrik Meurkens a belgický saxofonista Steve Houben. Kromě hráčů z Berklee jsem v New Yorku hrál tři měsíce v quintetu trumpetisty Joe Newmana, to byl obrovský zážitek. Na bicí s námi hrál Mel Lewis, na kytaru Ted Dunbar, na basu Bob Cranshaw. Joe Newman hrával dlouho v bigbandu Count Basieho a také se zpěvačkou Billie Holidayovou.

Po návratu do Evropy mě pozval Steve Houben do své kapely Mauve Traffic. Měli v ní hrát Bill Frisel, Kermit Driscoll, Vinnie Johnson, Steve a já. Na podzim 1978 jsme měli naplánované evropské turné, jenže Pragokoncert mě nepustil. Naštěstí Tony Matzner, šedá eminence Supraphonu, domluvil natáčení v Praze. Tak vznikly nahrávky: nejprve jazzrocková LP Okno, které se prodalo neuvěřitelných 44 tisíc kusů. Ve zbývajících dnech jsme natočili další materiál, který vyšel na LP Dveře.

Jak vzpomínáte na pozdější velmi úspěšné album V Holomóci městě, které v roce 1979 zaznamenalo velmi pozitivní ohlas u veřejnosti i kritiky?

K natočení desky V Holomóci městě mě přivedla nabídka tehdejšího producenta Supraphonu pana Antonína Matznera. Tato LP byla natočena v červenci 1977, vyšla v dubnu 1978. Použil jsem částečně nápěv písně V Holomóci městě, není to ale píseň hanácká. Stačí si přečíst původní lidový text: V Holomóci městě, stojí vranný kůň, a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundůr můj. Chlapec z jižní Moravy musel na vojnu do Holomóce…

Přesným popisem hudebního dění na téhle LP je Matznerova recenze z roku 1978, ve které rozebírá použité modální shorterovské systémy. Recenze vyšla v Rudém Právu, kde vyvolala zápornou reakci jakéhosi pokrokového soudruha. Ten Matznerovy přesné muzikologické formulace označil za typický západní buržoazní formalismus.

Letos vychází v Galénu vaše nové CD Wangaratta, jež dostalo název podle stejnojmenného australského města, kde jste vystoupil na tamním jazzovém festivalu Wangaratta Festival of Jazz and Blues v roce 2018. Prý málem k české distribuci nedošlo?

Na australském festivalu Wangaratta jsem hrál v triu s trumpetistou Mirkem Bukovským a saxofonistou Johnem Mackayem. Mirek je muzikant původem z Ostravy, od roku 1968 žije v Austrálii, kde se stal jazzovou hvězdou, což se u nás bohužel moc neví. Mirek přijel do Prahy až v roce 1990, zahrál si s mým triem v Redutě. Pak ještě v průběhu let několikrát. S tenorsaxofonistou Johnem Mackeyem, jsem se setkal až v Austrálii na podzim 2018. Dva dny před festivalem jsem hrál s Mirkem v muzeu v Canbeře, na koncertě ve Wangarattě jsme hráli v triu s Johnem. Koncert natočilo prestižní australské rádio ABC Sydney. Rádio si ponechalo práva na celosvětovou digitální distribuci, Galén vylisoval fyzické cédéčka. Domluva se podařila pravděpodobně jen díky tomu, že cédéčka už přestávají mít z obchodního hlediska smysl. Mladá generace poslouchá muziku v mobilu, nemá již CD přehrávače. Ale mít v ruce CD nebo LP s doprovodným textem, fotkami a výtvarným řešením, je nádherné.

Na co se mohou fanoušci v brzké době těšit, pokud jde například o vaši kapelu Emil Viklický Trio?

Pro Českou televizi jsme s mým triem a Jiřím Suchým natočili písně S+Š, záznam se bude vysílat na podzim 2021, kdy bude Jiří mít devadesáté narozeniny. Na zkouškách a při natáčení byl Jiří ve skvělé formě. Repertoár je prakticky stejný jako na našem CD „EV trio hraje písně S+Š. Pro televizní nahrávku jsme přidali některé další skladby Šlitra a Suchého.

Máte nějaké oblíbené hudební interprety, které si rád poslechnete? 

Možná vám raději odpovím, jací literáti se mi líbí. Líbí se mi americký spisovatel Martin Cruz Smith z Los Alamos. Jeho kniha Wolves Eats Dog je o Černobylu. Klika atomových fyziků z Moskvy, nabádající personál elektrárny k nebezpečným pokusům, se mezi sebou vraždí plutoniem. Naprosto přesně tak, jak proběhla o pár let později vražda Litviněnka v Londýně. Z českých spisovatelů byli a jsou mými oblíbenými autory Škvorecký, Kundera a Hrabal. Při vší úctě k Vieweghovi, Nesvadbové a dalším, jejich postavy mě míjejí.