Byl dvorním kameramanem Jiřího Menzela v letech 1966-2013. Zcela zásadně se podílel na celkové obrazové stránce filmů jako Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Na samotě u lesa či Postřižiny. Donedávna byl činný i jako pedagog na FAMU. Jedná se o nestora české kameramanské školy a zakladatele digitalizace filmu metodou DRA.
Jak jste se dostal k řemeslu s kamerou?
Dost mě ovlivnila Kniha o filmu Jana Kučery. Byl jsem vždy kritický ke svým schopnostem. Viděl jsem u pokladny kina portréty kameramanů. Líbil se mi Jaroslav Tuzar v klobouku. Když jsem prošel přijímačkami na FAMU byl jsem šťastný a nikdy jsem se nebál jinými obávaných profesorů. Snažil jsem se, ale kdyby o mně nikdo neměl zájem u filmu, chtěl jsem ještě studovat něco jiného, zejména hudbu nebo architekturu.
Ostře sledované vlaky získali v šedesátých letech amerického Oscara, jaké to bylo si zpětně uvědomit, že jste se podílel na tak úspěšném snímku?
Na natáčení Ostře sledovaných vlaků jsem nastoupil k podpoře začátečníka Jiřího Menzela po ohromné profesionální zkušenosti předcházející natočení dvoudílného cinemaskopického filmu Ať žije republika. Na Oscara jsme nemysleli, ale pomohl nám oběma. Dostávali jsme nadále kvalitní valutový negativ Kodak a zhodnocovali jsme jej.
Jaká pro vás byla spolupráce s Karlem Kachyňou na již zmíněném snímku Ať žije republika?
Jsem Karlovi Kachyňovi nesmírně vděčný a zklamal jsem ho, že jsem s ním nešel dál. Měl jsem štěstí, že mé rozhodnutí nebylo nešťastně osudné. Začala totiž točit má generace režisérů.
Jak se s nimi spolupracovalo? A jak konkrétně s Jiřím Menzelem?
Jiřího Menzela jsem poznal jako nejmladšího studenta silného ročníku katedry režie. Odhadoval jsem, že z něj něco bude. Byl to znalec hodnotné literatury, cyklista a kanoista, ač proti mně velkoměstský synek bez vztahu k motorismu. Nechal jsem na něm, jestli mně bude potřebovat.
Jste znám jako kameraman s velkým citem pro poetiku, humor a určitou lyričnost. Dalo by se říct, že je to něco, co jste chtěl ve vašich filmech mít?
Miluji především filmy s obsahem jisté magie. V tomto smyslu je to Konec starých časů, se záhadnou postavou knížete Megalrogova. Ovšem miluji také O slavnosti a hostech. Ano. Mám rád kinematografii takzvaně krásnou.
Pomáhal jste rozvoji restaurátorské metody DRA. V čem spočívá?
Zásada je vzít do ruky originální, technicky naprosto nekonsistentní negativ díla a to si smysluplně nemůže dovolit kromě kameramanů nikdo. Bezpodmínečnou technickou podmínkou této práce je na polovinu dělené plátno a možnost simultánní jak analogové tak i digitální projekce – tedy dvěma projektory. Metodický postup vyučuje v Opavě na universitě můj bývalý vynikající student, dnes profesor Marek Jícha, sám vynikající kameraman. Naše restaurátorská služba kolegům nežijícím je pro nás ctí a motivací. Vycházíme z práva diváků vidět filmy tak, jak byly co do vizuality, autory natočeny.
Jak vnímáte současnou českou kinemtografii?
Současná tuzemská kinematografie mně až na výjimky pochopitelně zklamává. Vše v souvislosti s podivným vývojem společenského klimatu.
Vaší poslední kameramanskou prací byli Donšajni z roku 2013, chtěl byste si někdy ještě stoupnout za kameru, nebo už vás to vůbec neláká?
Donšajny jsem dělal moc rád a hořkost z hanobení tohoto Menzelova díla oficiální kritikou ve mně zůstává. Práce kameramana vyžaduje větší energii, než kterou teď disponuji. Tedy už mi ta celoživotní práce neschází.
Zabýváte se také kresbou a malbou.
Pořádnou kresbu, která by se mi, jako z mé ruky líbila, jsem nikdy neovládnul. Dělám ovšem olejomalbu. To může být něco jiného. S kameramanskou prací to téměř nesouvisí. Je to větší svoboda.
Hrajete i na alt saxofon, že?
Na dobrý altový saxofon Kohlert a synové - Kraslice jsem začal hrát ve 13 letech. Ještě na FAMU jsem hrál, cvičil. Pak už jsem jen filmoval. Teprve v novém tisíciletí jsem se k saxofonu vrátil. Vozil jsem ho po osm let sebou do Chicaga, kde jsem jako hostující profesor učil na Columbia College. Na letištích se černoši již na futrál saxofonu usmívali slyšíce v duchu jazz svých bratří. Já jsem nehrál, ovšem vždy kultivoval speciální zvuk saxofonu vhodný pro klasiku, od které jsem se neuchyloval. V roce 2016 jsem nahrál i CD Saxophone in Classics.
