Pořídit rozhovor s Márou Holečkem, horolezeckým esem a dvojnásobným držitelem Piolet d’Or, byl výkon podobný zlézání osmitisícovky. Celkem pochopitelně – nejlépe se cítí na svobodě, nesvázaný restrikcemi a pravidly. Možná i proto se vysmekl z lockdownové pasti dál na jih, na Sicílii.
Kdy poprvé jsi držel v rukou cepín a mačky?
Po skalách jsem začal lézt jako čtyřletý elév a možná i v té době jsem stál poprvé s tátovým cepínem před zrcadlem a sledoval svůj obraz v něm. Možná v těch okamžicích se začaly spřádat mé sny. Právě ty, jež mě později hnaly dělat reálné kroky a vyústily do více než čtyř desítek výprav. Počínaje Himálajem, též pohořími centrální Asie, přes Severní a Jižní Ameriku, až po Arktidu. Ovšem vybavení ještě horolezce nedělá.
Dá se s vášní pro zlézání hor narodit, anebo jí postupně získáváš četbou o osudech lidí jako Messner nebo Hillary? Chodil jsi do oddílu, nebo „šplhal“ pouze s tátou?
Šplhá ten, kdo se drží lana, tyče, žebříku při pohybu vzhůru, případně šprt před tabulí. Já lezu a k výstupu používám svoji sílu, představivost, další natrénované dovednosti. Kdo se dostane na vršek kopce nebo skalní věže pomocí šplhání po lanech či stoupá na zatlučené kramle ve skále, případně vyjede lanovkou, nemá s horolezectvím nic společného. Já jsem začínal s taťkou a poměrně brzo, ve 12 letech, jsem přeskočil pod křídla starších kámošů, kteří mě provedli, zasvětili do dovedností a předali myšlenku. Základní snahou táty nebylo udělat ze mě horolezce, ale vštípit do mé hlavičky informaci, že jakýkoli pohyb nad rovnou zem nese v sobě nebezpečí možného pádu. Tím přibyl další střípek do kolekce budování zodpovědnosti za své konání. Nečekaný průšvih spočíval v tom, že netušil, nakolik mě lezení ovlivní, a ani ve snu nepředpokládal, jak se protne s mou životní cestou. Holt rodičovské snahy se dost často minou svým cílem.
Jakou vzpomínku máš na první zdolaný kopec? Dostaly se ti české skály hluboko pod kůži?
Všechny výstupy jsou slité do lososových barev, přestože překonávání protivenství je vždy jedna z nejsilnějších emocí. A české skály? Jsou součástí štěstí, které jsem dostal do vínku jen tím, že jsem se tu narodil. Žiji v malé zemičce, ta je však malebná a bohatě obdařená přírodními krásami. Též kulturou a lidmi tvoří společenství, které považuji za jedno z nejpříjemnějších pro život na naší modré planetě. K tomu máme parádní zázemí pro horolezeckou obsesi, od romantických pískovcových skalních měst, krasových oblastí, vyvřelin, včetně hor. Takže ano, tady doma jsem nabral vše od dovedností a etiky, co mi později pomohlo ve světě uspět.
Rozhovor vyšel v květnovém vydání časopisu Formen. V den publikace webové verze rozhovoru byl Mára Holeček v „terénu“. Spolu s Radoslavem Grohem sice vylezli novou cestou na vrchol nepálské sedmitisícovky Baruntse. Kvůli mlze a sněhu ovšem stále nemohou sestoupit dolů. |
Balil si na lezení holky?
Ne… a byl k tomu racionální důvod. Pokud bych používal lezení jakožto nástroj k námluvám, tak tím pádem začne chřadnout a rozpadat se samotné zacílení. Jinými slovy, chci lézt, nebo natřásat peří před křepelkou? Já si raději v tomto případě vychutnávám neředěnou podobu, čili jedno i druhé odděleně.
Co rok, to náročný výstup, někdy dva. Vypadáš i po skoro čtvrtstoletí svěží, neunavený. Jak to děláš, že chuť neubývá?
Chuť mi nechybí. Tlačím před sebou plány na deset životů, přičemž se snažím vše natlačit do toho jediného, který je mi dán. Pokud nějaká únava nastane, dobře ji zakrývám, ale jinak není čas se zastavit.
Trvalo chvíli, než jsi začal sbírat vrcholná mezinárodní ocenění. Za tím asi bude velká porce vytrvalosti, ne?
Pokud si vás má někdo všimnout, tak musíte dřít a být výjimečný. Horolezectví má výraznou nevýhodu, že není v mantinelech soutěží. Jedná se o neměřitelnou činnost, jelikož na vrcholu nikdo netleská, ani se nepřenáší v přímých přenosech. Jedná se o příběh, který se musí zpětně převyprávět a následně i obhájit, běh na skutečně dlouhou trať. Dávno před udělením zlatých cepínů byly některé mé počiny srovnatelné s těmi nejlepšími zvenku. Ovšem znamenalo to nejen odvést parádní výkon, ale strhnout na sebe pozornost. Což se podařilo.
Členy svých týmů jsi často střídal. Ale se současným parťákem Zdeňkem Hákem máte, zdá se, svazek na život a na smrt.
Každý, kdo se mnou lezl na výpravách v horách, měl moji naprostou důvěru a předpokládám, že to tak bylo i opačně. Parťáci se střídali podle toho, kdo měl čas a též i chuť podle charakteristiky výstupu, který nás čekal. Jediné vstupní limity byly, mít odpovídající výkonnost a aby byl větší krasavec než já. Jasné proč, jelikož když se náhodou dohrabeme na vršek, tak aby vytáhl rating vrcholového selfie. Šťastný vítr mi vždy přivál našlapaný mašiny, s potřebnými dovednostmi a s chutí jít si společně pro rozhřešení osudu. Přátelství, které se následně zpečetilo, je opřené o hluboké zážitky, dotýkající se samotného prahu bytí a nelze je vzájemně poměřovat. Jednoduše každý z mých parťáků je výjimečná osobnost, která mi dopomohla prožít výjimečné chvíle. Za to jsem jim vděčný a v mém srdci mají doživotně své místo.
Když už se motáme kolem jistot a nejistot lezení. Volba mixů, tedy lezení po skalách v kombinaci s ledem, byla něco, k čemu si časem dospěl?
Jsem horolezecký všežravec. Mé výjezdy směřovaly nejprve z našich skalek na žulová obřiska neboli velké stěny v Patagonii, Yosemitech, Pamiroalaji nebo Karákóramu. Každé z pohoří mělo svoji specifi čnost, avšak s obdobným stylem výstupu, tzn. nastoupit do stěny a bez návratu zpět lézt stále dál, až pokud možno k vrcholu. Často tento výstup trval mnoho dní, a ty nejdelší atakovaly i tři týdny. Nad propastmi jsme žvýkali zásoby z toho mála, co se stále každým dnem ještě více ztenčovalo, spali na zavěšených lehátkách ukotvených ve stěně, přičemž za celou tu dobu nebylo možné se odvázat, ani udělat jeden jediný běžný krok po rovné ploše. Když jsem se toho nasytil, začal jsem vyhledávat smíšené terény, které vyžadovaly rychlost průstupu s jedním lanem, minimem jisticích pomůcek a s málem věcí potřebných k přežití, napěchovaných v malém batůžku na zádech – alpský styl. Následně jsem ve stejném pojetí vyrazil zdolávat šestitisícové i osmitisícové kopce novými cestami. Tím se otevřelo široké hřiště hor, čili prostor pro sníh, led, skálu, nadmořskou výšku.
Jak velkou roli hraje při volbě cesty chuť po extrému a jak velkou racionální uvažování, co by se dalo s trochou štěstí provést?
Nejprve si vyhledám kopec, který mi učaruje svojí krásou. Pak se pídím po informacích, kdo, kdy a kudy na něj vylezl. Pokud najdu volnou linii, která rezonuje s mým pohledem, pak jsem našel cíl. Následně začnu vymýšlet, jak jít na věc.
