Matěj Šebek a Miroslav Chmel patří mezi nejzajímavější mladé české architekty. V roce 2019 je ocenila porota České komory architektů v rámci přehlídky diplomových prací. Jak vidí české stavby a města?
S MATĚJEM A MIROSLAVEM jsem se seznámil na podzim loňského roku při návštěvě rakouského městečka Dornbirn, kde sídlí rakouská fi rma Zumtobel Group, specialista na osvětlení. Exkurze do jejich centrály byla součástí odměny v rámci Přehlídky diplomových prací, kterou každoročně pořádá Česká komora architektů (ČKA). Jako host při exkurzi jsem dostal možnost se s Šebekem a Chmelem opakovaně bavit o architektuře, urbanismu a dalších tématech. Po našem návratu jsme se sešli na videorozhovoru. Jak to už tak bývá, při pracovní cestě do zahraničí se značná část diskusí točila kolem srovnávání situací v Česku a v cizině, co je lepší u nás a u nich. A podle Chmela a Šebka mají mladí architekti u nás v něčem obrovské výhody.
„Z mých zkušeností, třeba ze stáží v Portugalsku, jsou na tom mladí architekti mnohem hůř, nejen platově,“ vypráví Chmel. „V Itálii třeba tamější školy produkují obrovské množství absolventů architektury, pro něž je ale skoro nemožné sehnat práci.“ Ani Matěj Šebek svým zahraničním kolegům moc nezávidí. „Pro ně je často jediná možnost nastoupit do obrovského byra a začít stoupat po kariérním žebříčku,“ vzpomíná zase na studijní stáž ve Skotsku. „V té době už jsme měli postavený rodinný dům a pracovali jsme na dalších projektech. Když jsem to říkal spolužákům, bylo to pro ně skoro nepředstavitelné, že by si vůbec na takové věci troufli,“ vzpomíná. „Samotný systém studia je mnohem méně nezávislý a je nepředstavitelné, že by skončili školu a samostatně kresili budovy,“ dodává Šebek, který se během studia se spolužákem zapojil do některých studentských projektů. „To nám dodalo energii pro společnou práci a ještě během studia se začala nabalovat regulérní práce,“ líčí svůj přechod od studenta do pracovního života. „Vlastně jsme do toho jen volně vpluli,“ dodává. Podobně to měl Miroslav Chmel: „Starší bratr je také architekt a spolu s ním a kolegou Miroslavem Malým jsme se pravidelně účastnili soutěží, podařilo se nám také zrealizovat dostavbu základní školy na Hané.“ Po studiu začali spolupracovat na plný úvazek.
NEJSOU TO ALE JEN rodinné domy, které u nás mladí architekti realizují. „Třeba Národní technická knihovna v Praze,“ dává mi Matěj Šebek první příklad. Budovu, jejíž návrh vznikl v anonymní soutěži v roce 2000 a která stála víc než dvě miliardy korun, navrhlo tehdy nové studio Projektil architekti. „To by se v zahraničí nestalo, že takový dům navrhne a postaví mladý tým architektů.“ Miroslav Chmel jeho slova potvrzuje: „NTK je ještě k tomu velice specifický projekt, neuvěřitelně vysoká investice, který se staví jednou za sto let.“ Jako další příklad uvádějí radnici městské části Praha 7 od Bod architekti. „To byli mladí architekti po škole,“ vysvětluje Šebek. Klíčem pro úspěch mladých hráčů na scéně jsou architektonické soutěže. V zásadě se do nich může přihlásit kdokoli, kdo má autorizaci anebo komu autorizaci zaštítí jiný, starší kolega. „Soutěže jako NTK nebo Praha 7 jsou ale svým způsobem ojedinělé,“ říká Chmel.
„Letos jsme se zúčastnili několika soutěží, ve kterých bylo nutné doložit portfolio s referenčními projekty, na jejichž základě pak porota vybere účastníky punk soutěže. Právě pro architekty po škole, bez potřebných referencí, může být téměř nemožné se do takovéto soutěže dostat,“ dodává. „To, že my můžeme stavět, není známka progrese české architektury, ale spíš absence jakéhokoli etablovaného standardu,“ směje se Matěj Šebek. Souvisí to podle něj také s tím, že v Česku není zavedený honorářový řád jako u advokátů. Po sametové revoluci se podle Šebka začal institut architektonických soutěží znovu vynalézat v nové společnosti. „Myslím, že je to ale spíš punk než progrese,“ dodává Šebek s úsměvem. Jedním z důvodů, proč právě soutěže jsou pro mladé architekty mimořádnou příležitostí, je výhoda, kterou tato malá studia mají oproti velkým, etablovaným kancelářím. „Pro zajeté kanceláře je určité riziko účastnit se soutěže, ve které není zajištěné takzvané skicovné, což znamená alespoň částečné proplacení nákladů, když nevědí, zda uspějí či ne. Mají víc zaměstnanců, a když to nevyjde, tak přijdou o investované peníze,“ vysvětluje Chmel. Mladí architekti si toho podle něj mohou víc dovolit i z finančního hlediska.
