Jednou z očekávaných filmových událostí letošního léta je biografický film o legendárním běžci Emilu Zátopkovi, který po letech příprav natočil režisér David Ondříček. Hovořili jsme o Zátopkovi, Rockym, strachu ze žraloků, ale taky o odkazu jeho prvního filmu Šeptej, od jehož uvedení letos uběhlo pětadvacet let.
Kdy jste byl naposled v kině?
Před covidem. Vlastně ne, byl jsem i během covidu! Naposled jsem byl s dětmi na filmu Křupaví mazlíčci. A poprvé v životě se mi stalo, že jsme byli v kině sami, a to doslova. Takže děti lítaly po sedačkách, házely po sobě popcorn… Byl to strašnej zážitek.
Chodíte do kina často? Jste typ, co musí vidět všechny novinky, nebo si striktně vybíráte?
Do kina chodím rád, kino mám rád coby prostor, mám rád velkou projekci. Ale máme tři děti, a tak do kina chodíme mnohem méně, než bych si představoval. Udělal jsem si ale domácí kino v kanceláři a díváme se na filmy tady. Snažím se tu nakoukávat věci i přes ten covid a pouštěli jsme si třeba i filmy, které jsme hodně dlouho neviděli. Anebo které děti neznaly, abychom jim rozšířili obzor i jiným směrem, než kam jde současná kinematografie.
Vzpomněl byste si na film, který vám v dětství učaroval natolik, že jste se rozhodl být filmařem?
Určitě. Táta v sedmdesátých letech z Ameriky dovezl video, což byla dost unikátní záležitost. A nakoupil spoustu filmů, které miloval jako dítě, a já jsem je neznal. Byli to především bratři Marxové, od nichž jsem si zamiloval filmy Noc v opeře, Kachní polévka a A day at the Races, u nás byl překládaný jako Kobylkáři. To byly mé oblíbené filmy coby dítěte. Samozřejmě jsem miloval i americké grotesky a absolutní hrdina mého dětství a vlastně i současnosti je Charlie Chaplin. Od něj jsem tehdy viděl Moderní dobu, Diktátora a spoustu dalších filmů a ty jsem si taky zamiloval. Později přišly filmy komplikovanější a bohužel relativně brzo jsem viděl Čelisti, které mě pak ovlivnily při plavání v moři. Dost dlouho jsem to překonával a až pomocí potápěčského kurzu jsem se dokázal tohoto komplexu z otevřeného prostoru v moři zbavit. Ale těsně po tom filmu jsem se bál koupat i v bazénu. A postupně jsem objevoval i své hrdiny. V osmdesátých letech jsem byl ve sci-fi klubu a miloval jsem třeba Stanleyho Kubricka, což mi zůstalo dodneška.
Když zmiňujete Čelisti a Kubricka, natočit sci-fi nebo horor vás nelákalo?
Pokud bych měl možnost to pojmout po svém, tak by mě to samozřejmě lákalo. Zvlášť sci-fi a horor jsou mé oblíbené žánry. Byl jsem ale trochu pod tíhou rodičů, kteří je přímo nenáviděli. Především máma. A já jsem na ni v začátku kariéry tak trochu dal. Možná nebýt toho, tak bych do toho sci-fi v začátcích i nějakým způsobem šel. Protože i když jsem třeba na FAMU dělal literární věci, vždycky to mělo trochu mysteriózní a sci-fi nádech. Čemuž jsem se ale v kinematografi i zatím vyhnul.
Zmínil jste i bratry Marxovy. Myslíte si, že se ten jejich skvěle vypointovaný konverzační humor promítl třeba i do vašich filmů jako Šeptej nebo zejména Samotáři, které prosluly zlidovělými hláškami?
Já doufám, že jo. Marxové ale nejsou jen o konverzaci, oni jsou především o timingu. Mají dokonalý timing a taky určitý surreálný prvek v komice. Ostatně jeden z bratrů, Harpo Marx, je němý, takže musí vyprávět obrazem. Mají tam hodně hudebních věcí, jsou vynikající muzikanti, hrají od piana po harfu, dokážou zahrát na všechno. Plus je tam ten hlavní, Groucho, s naprosto neuvěřitelnou rychlostí uvažování, úžasnej pohybově, stylizovaná figura. Nevím, jestli se to odrazilo ve věcech, co dělám, ale rozhodně to miluju a doufám, že jsem skrz to něco nasál. Rozhodně to ale tenkrát nebylo běžné a uvědomuju si, jakou unikátní školu mi tím ten táta připravil, pravděpodobně naprosto vědomě. A jsem mu za to dost vděčný.
Letos je to čtvrt století od uvedení vašeho prvního filmu Šeptej. Jaký k němu máte po těch letech vztah?
Už je to celkem film pro pamětníky. Mám k němu krásnej vztah, ten film mám rád. Dokonce jsem ho nedávno viděl a zajímavé je, že když se na něj dívám, přijde mi, že je to film někoho jiného. Samozřejmě si vzpomínám na věci, které se při natáčení děly, ale ty filmový postupy, které tam používám… Možná ve mně ještě někde stále zůstaly, ale asi už bych k tomu přistoupil jinak. Z dnešního pohledu a z mojí perspektivy ten film dnes vidím jako takový home video. Vlastně mě to, když jsem to viděl, hrozně potěšilo a vzpomněl jsem si na kamarády, které jsem třeba dlouhou dobu neviděl, na tu hudbu a tak podobně. Ale filmově je to teda hodně naivní.
Na ČT dávali Šeptej relativně nedávno, díval jsem se a vyloženě z toho na mě dýchla ta atmosféra poloviny devadesátek. Co podle vás z dnešního pohledu ten film o devadesátkách říká? Uměl byste to pojmenovat?
Asi bych to uměl. Udělám to velice nerad, ale pro vás to udělám. Nerad totiž jako režisér hodnotím své filmy, navíc ty, které jsem dělal takhle dávno. Co říká o devadesátkách? Z mého pohledu to byla doba, kdy přišlo všechno nový, co tu předtím nebylo. Svoboda lidí, svoboda pohybu, svoboda vyjadřovat se… Přišla kultura ze západu, ale i z východu, přišla taneční hudba, která tu předtím nebyla, v té době ovlivnila celej svět. Bohužel s tím přišly i drogy. Šeptej samozřejmě není film jen o drogách, ale taky jsou tam vidět. A přišly s tím nové formy vztahů, které byly do té doby tabu. V devadesátých letech se začalo otevřeně mluvit o homosexualitě, což tu předtím nebylo tak úplně možný. A my jsme to vnímali hodně naivně. Já začal psát Šeptej, když mi bylo dvacet jedna nebo dva a s některými věcmi jsem se neuměl vypořádat. Šeptej se stalo takovou konzervou, která konzervuje ty dobrý věci, co se tu děly, tu vzrušující dobu, ale zároveň věci, se kterými jsme si nevěděli rady. Pro mě je to dnes nejzvláštnější v pohledu na to, kdy ten kluk, kterého hraje Honza Muchow, není rozhodnutej, jestli bude homosexuál nebo ne. Což je celkem zajímavý v době, kdy už se vztahy neomezují na dvě tři možnosti, ale je jich podstatně víc.
Vy jste na FAMU vystudoval dokument. A od vašeho filmu Ve stínu se věnujete tématům, které mají reálný historický základ. Což obzvlášť platí pro film Dukla 61 a nově i pro Zátopka. Je v tom nějaká souvislost?
Možná, že jo. Vědomě to takhle nevnímám, spíš je to dílem určité náhody. Že ke mně přišly tyhle projekty, které mě zaujaly, a už jsem moc nepřemýšlel, jestli jsou podle reálných příběhů nebo ne. Ale mě baví jak fabulace, tak reálno.
