Má přes 250 tisíc followerů na Insta. Jeho videa viděli miliony lidí po celém světě. Domácí rádia jej ale uznala až poté, co dávno frčel v Německu. Mikolas Josef přitom neodehrál ani jeden sólo koncert. Jaký je svět hudební hvězdy, jejíž kariére je tak trochu obráceně?
„Nezlobte se, já už musím jít domů za rodinou.“ Ještě se mi nestalo, že bych rozhovor z časových důvodů ukončil já. Je skoro půl sedmé, s Mikolasem Josefem sedíme v Café Louvre už asi hodinu a půl a mohli bychom spolu sedět klidně celý večer. Mikolas se nezlobí, naopak se omlouvá, že mě zdržuje. Také se mi ještě nestalo, že bych reportáž ze setkání s celebritou zahájil scénkou, jak se loučíme. Jenže ono to k Mikolasi Josefovi sedí. Celá jeho kariéra je vlastně tak trochu obrácená na hlavu. A on sám je prvním, kdo to klidně přizná. „Tady mají super jablečný koláč,“ básní Mikolas Josef a listuje v jídelním lístku. Nechtěl jsem původně nic jíst, ale dám na jeho doporučení. O koláči totiž vypráví nadšeně jako někdo, kdo se prostě chce podělit o skvělou věc, kterou objevil. A kromě toho, když jsem se na rozhovor připravoval, četl a sledoval jeho rozhovory, pokaždé mě zarazilo jedno: snad nikdy jsem nepotkal člověka jeho věku, který je tak přesvědčený o tom, co chce a jak se tam dostat. Co je správné a co je dobré. Takže si ten koláč objednám. Kolem nás chodí hosté, hodně z nich jsou cizinci. Vedle nás si sednou dvě holky z Asie. Mikolas má na sobě extravagantní svetr se slovanským motivem, stejný jako na několika fotkách z jeho Instagramu. Na hlavě kšiltovku, která zakrývá jeho, v současné době stříbrné vlasy. Nezdá se, že by se bál, že by ho někdo mohl poznat. To, že je v Louvru zrovna víc cizinců než Čechů, vlastně zvyšuje šanci, že ho někdo poprosí o selfi e. Mikolas Josef je momentálně asi nejznámějším českým hudebníkem, kterého doma zná málokdo. Patří ke generaci nových umělců, jejichž kariéry jdou jinou cestou, než bývalo zvykem.
Prví songy vydal na internetu, zároveň se jeden čas živil jako model. V roce 2018 reprezentoval Českou republiku na Eurovizi s písní Lie to Me. Skončil šestý a stal se mezinárodním fenoménem. Od té doby vydal písničku Me Gusta, podepsal smlouvu u labelu Sony RCA a začal pracovat s mezinárodními skladateli a producenty. O tom ale až později. Prvních pár minut se totiž bavíme o mně. Mikolas hned na úvod – aniž by to tušil – otočí role. Vypráví mi, jak ho ve Vídni zatkli kvůli tomu, že hrál na ulici. Ve Vídni jsem vyrostl. Jakmile to zmíním, vyptává se mě na můj život, na rodinu, na Vídeň, nikoli však pouze ze slušnosti. Z počtu a hloubky otázek je vidět, že ho opravdu zajímá, s kým to vlastně sedí u stolu. Rozhovor očividně bere nejen jako profesionální povinnost, ale jako setkání mezi dvěma lidmi. Odpovědi ho zajímají, směje se, když ho něco pobaví, a když zmíním něco, co on vnímá podobně, tak se mu rozzáří oči a nakazí mě svým entuziasmem. „Můj táta je napůl Rakušan, babička se narodila během druhé světové v rakouském koncentračním táboře, maminka je napůl Němka, pradědeček byl z Milána, je to takové celé pomíchané,“ vrhá se do své genealogie. Sám se už narodil v Praze a vyrůstal částečně na Moravě, kde rodiče pracovali. Je vlastně taková chodící metafora c. k. střední Evropy. „Tátovy oblíbené postavy z dějin byli Sissi a Franz Josef.“ I proto se také jmenuje Mikolas Josef, mimochodem. Jeho rodiče a dětství jsou pro Mikolase asi hlavním důvodem, proč je dnes takový, jaký je. Od prvního rozhovoru, který jsem s ním četl, mě pozitivně šokovala jeho jasná vize. Dává najevo nejen odhodlanost jít si za svým cílem, ale i neochotu dělat zbytečné kompromisy. Má jasno v tom, že to, co nechce a nemusí dělat, prostě dělat nebude. V patnácti letech měl na stole nabídku od hudební společnosti. Odmítl, protože chtěli, aby zpíval česky, ale on chtěl zpívat anglicky. Já v patnácti letech vůbec nevěděl, co chci. Nevěděl jsem vlastně nic. Po krátké exkurzi do světa modelingu s tím Mikolas seknul, přišlo mu to jako nemorální svět. A nebavilo ho nosit hadry, které by si sám na sebe nevzal. Ve věku, kdy většina lidí následkem peer pressure nosí ty nejhorší hadry a vůbec nerozhoduje o tom, co bude nebo nebude nosit. O morálce ani nemluvím. Když zjistil, že mu v cestě k hudebnímu úspěchu stojí tréma z vystoupení před lidmi, začal hrát na ulici, aby si zvýšil sebevědomí. Naučil se spoléhat na sebe, dělat věci tak, jak jsou podle něj správné. Dnes písničky píše, skládá, produkuje, režíruje videa. Složitě se dostáváme k mé první otázce. Vlastně se chci zeptat, jak tak rychle dospěl, ale nevím, jak se zeptat. Cestu mu ukázali rodiče. Dostal od nich lekci v tom, že pokud něco chceš, tak musíš být odhodlaný do toho dát všechno. „Když jsem byl malý, tak jsme nic neměli, spali jsme na jedné matraci, z toho mám skvělé fotografi e,“ vzpomíná na dětství. Rodiče se pak vypracovali a on viděl, jak to sám má později udělat. Rychle začal vnímat a chápat, co chce v životě dělat, jak se tam dostat a hlavně co nedělat. Třeba že nechce na vysokou. „Musel jsem rodičům ukázat, že když nechci studovat, zvládnu se o sebe postarat,“ vzpomíná. „Tak jsem vyrazil hrát na ulicích, v různých městech v Evropě,“ vypráví. „Táta mi půjčil auto a já rok a půl hrál venku. V tom autě jsem občas i bydlel,“ směje se.
V té době se stalo také něco jiného: Mikolas zpíval v zahraničí, v angličtině. Upevnilo se tím jeho rozhodnutí, že od samého začátku bude chtít dobýt celý svět, a ne pouze stát se hvězdou doma. V tom se liší od umělců, kteří si zakládají na tom, že jsou megahvězdy u nás a snad možná na Slovensku. Ale jaké to je, když se syn této země rozhodne, že mu bory, skaliny a lučiny nestačí? Nezazlívají mu, že nezpívá česky? Ano, ale ven se s češtinou prostě neprobojuješ, vysvětluje. „Češtině jako takové se ale nebráním,“ dodává Mikolas rychle. „Mám dokonce nahrané písničky v češtině.“ S těmi bude ale chtít jít ven, až když se dostane tam, kam se může dostat s angličtinou. Tu má spojenou se svým „drajvem“, jako symbol toho, že ho to prostě táhne ven. Anglicky mluví skoro bez přízvuku, nebojí se přepínat, občas použije anglická slova místo českých, aniž by působil namyšleně. Nastolím Mikolasovi argument, že Česko je vlastně kulturně velice konzervativní. Třeba u táboráku se zpívají pořád stejné české písničky. V Rakousku, Německu nebo Švédsku se zpívají mezinárodní pecky. Když tam někdo u táboráku vytáhne kytaru a začne hrát Wonderwall od Oasis, tak se všichni přidají. V Česku se na vás dívají jako na arogantního vetřelce. „To, co popisujete, je v nás, je to naše kultura. My opravdu sedíme kolem táboráku a hrajeme na kytaru. Když si poslechnete dneska rádio a českou hudbu, třeba takové Chinaski nebo Kryštofa, tak to vše pramení z toho, co tady bylo,“ vysvětluje Mikolas. „Je to takový kytarový pop. Ten já hrál taky, i když v angličtině.“ Pak ho to přestalo bavit a začal hledat něco víc než jen to, co tu už dlouho dominuje a co mu zní stejně. „Rozhodl jsem se, že kytara na mé nahrávce vůbec nebude, a vydal jsem Lie to Me,“ směje se. Funguje to, jeho hudba nezní česky, ani rytmem zpěvu, ani zvukem, ani dynamikou. Mikolas Josef perfektně ovládá mezinárodní popový styl, včetně estetiky videí. V Česku se jeho hit Lie to Me mimochodem chytl teprve tehdy, když ho hrálo největší rádio v Německu a Rakousku. Hodně bojoval, aby se hrál i u nás. „Pro hodně lidí ta písnička nebyla přijatelná, ale když viděli, že ji hrajou v zahraničí, tak se to hrálo i doma,“ říká. A zatímco jiní by tuto větu vyslovili jako ilustraci jejich mezinárodního úspěchu, on to říká klidným hlasem. Tak to prostě bylo, nic víc – je vidět, že ho nějaký pocit zadostiučinění nebo „I told you so“ nezajímá. Protože uvažuje v úplně jiných rovinách. Jak dlouho tady přežije ten kytarový pop? „Hodně létám do Londýna,“ odpovídá Mikolas Josef odbočkou. „A když poslouchám ten jejich underground, který se stává rychle popem, říkám si, že i v tak globálním městě, jako je Londýn, vždycky zůstane zachována ta autenticita, vždycky, vždycky,“ opakuje. A u nás podle něj bude mít hudba svůj český zvuk i za sto let. „V Německu dlouho dominuje německý hip hop a mezinárodní hvězdy mají problém se tam probojovat. A to je krásné,“ usmívá se. Přitom ten německý rap je naprosto specifi cký. „Jasně, je ovlivněný zahraničím, ale oni si to už tak poněmčili, že je to kompletně jejich vlastní liga.“ Když Mikolas zmiňuje Londýn a Německo, nemohu nepřipomenout, že hudebním stylům a scénám tam dominují děti přistěhovalců. V Anglii druhá a třetí generace přistěhovalců z Karibiku, v Německu z Balkánu a Turecka a teď i z Afriky. „Cizí kultura určitě obkrášlí tu místní, ale pouze, pokud to ta domácí kultura připustí a chce.“ Takže těch sto let kytarového popu v Česku zní dost realisticky. Jednu věc chce ale Mikolas dát jasně najevo. „Přestože hodně cestuji a moc tu nejsem, pořád se cítím být Čechem, ale mám svobodu dělat to, co chci. Já jsem se narodil už nějakou dobu po revoluci. A i když u některých lidí cítím, že ten starý režim v nich je, tak já toho prostě už součástí nejsem,“ říká hrdě. Stopy starého režimu se najdou podle Mikolase i v českém hudebním byznysu a je to nepochybně jedním z důvodů, proč šel dělat hudbu do zahraničí. „Když vyrůstáte ve škole, kde se v hodinách hudební výchovy jede podle starých metod z dob před revolucí, tak je to tragické,“ vysvětluje.
To je ale jenom jeden ze symptomů nemoci českého hudebního byznysu. „Hlavně tam nejsou peníze,“ kritizuje situaci. „Výborní hudebníci jsou odkázaní na portály jako Hithit.“ Důvod je podle Mikolase jednoduchý a také sahá zpět do minulého režimu. „U nás není zavedené právo, že ilegálně stahovat je prostě trestnou činností.“ V Německu je to podle něj jinak, lidi jsou od mládí naučení, že „za hudbu i za fi lmy se platí – stejně jako za tento džus“, ukáže na pomerančový fresh, který mu číšník před chvilkou přinesl. A pokračuje: „U nás ne. Lidi si stahují hudbu, jenže kdyby používali iTunes nebo Spotify, tak by v hudebním byznysu byly tržby, hudební společnosti by si mohly dovolit investovat do umělců,“ popisuje situaci. Mikolas mi mluví z duše. Postěžuji si, že třeba na Netfl ixu nejsou některé fi lmy jako třeba v Rakousku, protože nejsme bráni jako trh se zákony, které investorům dodají důvěru u nás investovat. A lidi nechápou, že si nemohou stěžovat na to, že stejně všechna hudba zní stejně, není dobrá, a proto nemá cenu za ni platit. „Lidi musí pochopit, že když platí, tak tím podporují další umělce,“ říká odhodlaně. První krok je podle něj jednoduchý, stačí změnit zákon, aby se ilegální stahování trestalo. „Příští generace si pak už zvyknou na to, že se za věci platí, protože už jsou ovlivněni západním myšlením,“ dodává. „Já jsem v Německu placený nejenom za to, že jsem vstoupil do Sony, ale hlavně za tu práci, kterou pro ně odvádím.“ Zatímco u nás si často umělci platí věci sami.
„Tak to ale nemůže fungovat.“ Přiznává, že dnešní hudební byznys je svým způsobem absurdní. „Sedíte ve studiu, nemáte prachy, děláte nějaký produkt tak, aby vás začala hrát rádia, abyste se dostal do povědomí lidí,“ popisuje svět začínajících umělců. „V okamžiku, když vás lidi vnímají, začnou vás hrát, ale vy stále nejste v cíli, pořád nevyděláváte peníze.“ To začne, až když si lidi vaše songy zapamatují natolik, že jsou ochotní přijít na vaše koncerty a zaplatit vstupenku.“ Pak přicházejí endorsementy od značek a nahrávací společnosti se rozhodnou, že se vyplatí investovat. „Ale toho času, který musíte investovat, těch znalostí a té pokory, než se tam dostanete, tak toho je hodně.“ Je to podle něj „crazy fucking music business“. A to on sám je zatím na začátku, připomenu mu. Narážím na skutečnost, že teprve bude mít svůj první vlastní koncert. „Ano,“ směje se nahlas. „Za devět let jsem došel na začátek a budu mít první vlastní koncert,“ vtipkuje. Mimořádně ho baví, že je to úplně jinak, než jak by to mělo být. První koncert v okamžiku, kdy už má 350 000 followerů na Instagramu a za sebou úspěšný Eurovision Song Contest. „Víte, proč mám první koncert teprve teď, proč jsem počkal? Protože nechci být jako ti, kteří v dodávce objíždějí festivaly za nula nula prd,“ říká Mikolas. Ví, že mu songy trvají déle a lidi mu to vyčítají. „Ale jediné, co tě někam dostane, je kvalita. Pokud ten čas neinvestuješ, tak se nepohneš z místa.“ Tlak dělat věci rychle, určitě necítí, ani cítit nemusí. Po svém úspěchu v Eurovizi podepsal smlouvu se Sony RCA. Říkám si, zda to není příliš silný kulturní šok, vstoupit do smlouvy s velkou korporací. Mikolas Josef je přece jen celý život zvyklý dělat si věci sám a podle sebe. Píše texty a hudbu, nahrává, produkuje. „Měl jsem štěstí, že na stole ležely dvě nabídky, a tak jsme s otcem do podmínek napsali, že budu mít vždycky poslední slovo,“ říká. A potřebuje dnes v moderním internetovém světě vůbec hudební label? „Musíte rozlišit dvě věci: vydavatelství a nahrávací společnost,“ vysvětluje. Mikolasovo vydavatelství je BMG London, které sdílí třeba s Brunem Marsem. „Ti sbírají příjmy z rozhlasových stanic a médií, které hrají mé písně, kromě toho je nabízejí třeba do reklam.“ Nahrávací společnost hudbu prodává a stará se o distribuci a zpeněžení hudby, aby byla vidět v iTunes a aby se hrála ve Spotify. „To jsou zákoutí, která si fi rmy dobře hlídají a kam se špatně dostanete.“ Další důvod, proč je rád, že má za sebou label, mě překvapuje. „Je to něco, co podle mě do deseti let vyprchá, ale stále ještě cítíte v showbyznysu určitou mírnou xenofobii,“ postěžuje si. Nedávno natáčel v Torontu s Jensonem Vaughanem, který psal třeba písně pro Madonnu. „Když jste zaštítěný major labelem, tak je to takové ofi ciální potvrzení toho, že se práce s vámi vyplatí.“ I když jste třeba ze střední Evropy, dodávám sám pro sebe. A třeba spolupráci na písničce Me Gusta se švédským songwriterem Joachimem Perssonem, který pracoval s Miley Cyrus, dodalo právě Sony Music.
Když jsme zrovna u toho Toronta, nabízí se jiné téma. Na Mikolasově Instagramu jsem narazil na fotku z Toronta, kde jsem sám kdysi byl, a tak jsem si přečetl popisek. Ten byl nečekaně upřímný, Mikolas se svým fanouškům svěřoval, že předchozí měsíce nebyly právě nejšťastnějšími v jeho životě. Zarazila mě jeho otevřenost. Ta asi v showbizu moc běžná nebude. Osobně ho zrovna Insta nebaví. „Kdybych nedělal hudbu, tak tam nejsem. Ten svět, kde lidi ukazují něco, co nemají, lidem, kteří je nezajímají, to je fake svět. Žene vás k tomu, že prožíváte život cizích lidí a ne svůj vlastní.“ Rozhodl se ale, že Instagram bude jeho deníčkem a že bude naprosto upřímný. Prý bych se divil, jaký vliv to má nejen na počet followerů a jejich zájem… „Oni řeší své problémy stejně jako já a podle mě je dobré vidět, že všichni řešíme problémy v životě.“ Vzpomíná, jak četl o výchově dětí (ve dvaadvaceti!). „Když s dítětem sdílíte svoje pocity upřímně, dítě je pak nejenom empatičtější, ale i vnímavější a silnější.“ Doma se také otevřeně bavili o všemožných věcech a i díky tomu je dnes takový, jaký je. „Na spoustě lidí vidím, že si nedovolují být moc upřímní – na jedné straně to chápu.“ Pocity, které popisoval na Instagramu, pocházely ze zjištění, že je najednou naprosto exponovanou osobou, a přemýšlel, zda to je vlastně to, co chce. „Když řeknu, jak se cítím, tak to pro někoho může být inspirativní.“ Sám je například členem diskusních skupin fanoušků na internetu, se kterými si i dopisuje. „Když jsem viděl, jak se tam třeba řeší témata jako deprese a sebevražda, tak jsem si uvědomil, že můj vliv může někomu pomoc a změnit život.“ Stejně si svůj vliv uvědomil, když vloni v srpnu vystoupil na koncertu v rámci Prague Pride. „Vytáhl jsem na pódium fanynku z Nizozemska. Řekla, že je bisexuální a že se to bojí říct vlastním rodičům.“ To prý přispělo k tomu, že je dnes ochoten obětovat část svého života a žít s exponovaností, kterou jako introvert, jak se sám popisuje, ze začátku nechtěl. „To k tomu ale patří. Musíte se to naučit. Stejně jako jsem se musel naučit na kytaru.“ I tak jsou však okamžiky, kdy je nutné naučit se říct ne. „Protože když ten život nežijete tak, jak ho chcete žít, o čem pak budete psát songy a zpívat?“
V ten okamžik padne můj pohled na mobil a na hodiny. Leknu se, omluvím se, že už musím domů. Mikolas se naopak omlouvá mně, že mě tak zdržel. Očividně si užíval, že jednou nemusel odpovídat na typické showbiz otázky o svém účesu, vztazích a drbech. Je – jako mnoho lidí v showbyznysu – zajatcem formátu: chytrý člověk, který musí v rozhovorech odpovídat na stejné blbé otázky jako c-list celebrities, které zdaleka nemají jeho rozsah. A úroveň. A chování. Nenechá mě ani zaplatit ten jablečný koláč, který byl – jak jinak – výborný.
Text: Jan Krčmář, Foto: Matěj Třešňák. Supervize: Si No, Styling: Radka Sirková
Článek byl poprvé uveřejněn v roce 2019 v lednovém vydání Formen.