Když půjdete po Černopolní ulici v Brně a nebudete vědět, po čem se máte dívat, možná ji přehlédnete. Nenápadně a tiše zde stojí už desítky let a osud má zajímavější než většina staveb kolem. Vila Tugendhat je oprávněně jedním z pokladů naší země.
Titulek tohoto článku byla anketa čtenářů jednoho architektonického magazínu a po letech i jméno práce, kterou napsala dcera původních majitelů. A nikdo na tu otázku nemá přímou odpověď. Tugendhat je místo, které musíte navštívit, protože jen tak pochopíte jeho přímou krásu. Dům je prostorný a dokonale udělaný. Jakmile vstoupíte hlavními dveřmi do foyer, jste v jiném světě. Nic zde nepřekáží, nic zde není navíc. V prvním patře jsou ložnice a koupelna rodiny s přístupem i z terasy. Jakmile sejdete po schodech vytvořených z italského travertinu, ocitnete se v tom nejlepším "obýváku", jaký v Česku je. Namísto cihel a malých oken jsou totiž stěny celé ze skla, tudíž je ikonická místnost ohraničena jen přírodou.
VIZE byla to první, co dalo vzniknout Vile Tugendhat. Grete a Fritz Tugendhatovi si oblíbili styl architekta Ludwiga Miese Van Der Roheho. Možná jste neslyšeli jeho jméno, ale určitě jste slyšeli "méně je více". Ano, to řekl on. Novomanželé Tugendhatovi dostali od rodičů parcelu na stavbu domu, ale neměli rádi tradiční domy té doby, přeplněné historizujícími předměty a obložené od podlahy do stropu těžkým dřevem a tapetami. Proto oslovili Miese a tato spolupráce dala vzniknout jednomu z nejdůležitějších domů moderní architektury. Mies vytvořil návrhy za rekordní dobu tří měsíců. Tugendhatovi nesouhlasili jen v několika případech. Fritz třeba nechtěl dveře od podlahy až ke stropu, protože se bál, že stavba nebude mít pevná futra. Mies řekl, že jinak stavět nebude.
ARCHITEKT byl spíš stavař s mozkem filozofického umělce. Vila je jako první soukromý dům vystavěna na ocelové konstrukci s pilíři zapuštěnými v betonové kolébce. Tak se Mies popral s příkrým svahem, na kterém je pozemek umístěn. Krom toho, že architekt navrhl rozložení a postavení domu, vytvořil inovativní řešení topení v hlavní místnosti. Vybavení nábytku navrhl sám. Před onyxovou příčkou stála křesla (ikonická Barcelona, která se prodávají i nyní). Vytvořil také židle Tugendhat nebo křeslo Brno. Na židlích Tugendhat v jídelně původní rodiny se mimo jiné jednalo i o rozdělení Československa. Sám dohlížel na zpracování onyxové příčky, sám vybral sochu, která stála před ní. Sám vybral dřevo pro půlkruhovou makasarskou příčku v jídelně. Jeho preciznost pro každý detail je evidentní i v jeho dalších stavbách, a pokud něco nechtěl, dokázal se bránit. Kupříkladu Farnsworth house a šatník. Najděte si to. Nicméně Tugendhatovým s klidem ustoupil na drobnostech, jako byla průchozí chodba mezi ložnicemi rodičů a pokojem dětí.
RODINA Tugendhatových žila v domě krátkou dobu. Coby židovská rodina se těsně před začátkem války rozhodli odjet z Československa. Nejprve do Švýcarska a poté do Argentiny. Odvezli si jen pár kusů nábytku. Stěhování nábytku v době války se může zdát jako rozmařilost, ale v konečném důsledku tento čin zachránil kusy umění, které už by nikdo nikdy neviděl. Grete Tugendhatová se v roce 1967 do domu vrátila, přednesla projev, kdy doufala, že se z domu stane umělecká galerie. Sotva mohla tušit, že to bude trvat ještě pár let a z domu nebude galerie, kde by někdo vystavoval umění, ale sám dům bude umění.
VILA měla bez někoho, kdo by o ní pečoval, náročný život. Během druhé světové války přišli nacisté. Neocenitelnou příčku z ohýbaného makassarského ebenu rozřezali, narovnali, a obložili si s ní zdi a sloupy ve svém tehdejším brněnském "klubu". Až po letech hledání drahocenného dřeva našel kunsthistorik Miroslav Ambroz díky deníku vojáka pláty dřeva v menze Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Tam byly bez povšimnutí celé desítky let. Je s podivem, že z onyxové příčky nikdo neudělal popelníky, čehož se údajně Fritz obával. Během bombardování se rozbila velká skleněná okna, která byla nahrazena menšími pláty skla. Travertin na podlahách, schodištích a obložení popraskal. Bílé vymalování bylo poškozené zatékáním. Původní nábytek, který zůstal po odjezdu rodiny byl rozkraden. Za nacistů dům sloužil dům jako výzkumné centrum. Koluje historka, že rudá armáda v domě ustájila koně, ale to vzhledem k šířce vstupu není možné. Za komunistů z domu udělali rehabilitační centrum pro děti s problémy s páteří. Pak konečně přišla revoluce. Svět si uvědomil, o jak významném díle se bavíme a začalo se zachraňovat. Rekonstrukce, která začala v roce 2010 a trval dva roky uvedla dům do původního stavu.
BUDOUCNOST je pro vilu docela bezpečná. Po rekonstrukci v roce 2010 je opět otevřena veřejnosti. Je chráněna organizací UNESCO, která dokonce drží ruku i nad centrem Brna. Nikdo tam nemůže postavit budovu vysokou natolik, aby zastínila výhled z vily na Špilberk. Dům má původní podlahy s původním bílým linoleem. Ač se občas vlní, je položeno tak, jak bylo v době nastěhování. Nábytek byl vyroben dle plánů prototypů, které možná nebyly natolik vylepšené užíváním, ale v původním vybavení byly. Výmalba je opět bílá, skla hlavní místnosti jsou opět celá a bez poskvrnky. Stromy kolem vily rostou a zahrada je udržovaná. Nemůžeme říct, jaká bude další budoucnost, ale ať přijde cokoliv, Tugendhat bude klidně a stoicky v Brně na Černopolní.
