Navrhnout stavbu v jedné výrazné barvě je rizikové rozhodnutí. Přitáhne k architektuře mnohem více pozornosti a podrobí ji přísnějšímu posuzování. Tím pádem se můžete dočkat i snadnějšího odmítnutí, protože každý „odborník“ šmahem usoudí, že takto vyhraněná věc přece narušuje okolí, působí moc extravagantně a samolibě.
Podle mého názoru to byl jeden z hlavních důvodů, proč se laická veřejnost tak rozdělila ohledně Kaplického „chobotnice“ na Letné – něco tak barevného zkrátka do té doby málokdo viděl a první dojem, který rozhoduje nejčastěji, byl v jejich případě strach z neznámého. Tím ale nechci tvrdit, že jednobarevnost, z níž oči přecházejí, zaručuje světovost…
Správnou cestou, jak ukazují některé zdařilé počiny, je fungující logika mezi účelem stavby a zvoleným zbarvením fasády. Jan Kaplický a jeho ateliér Future Systems s tímto přístupem uspěli v italské Modeně, kde postavili muzeum Enza Ferrariho. Nové výstavní prostory se sytě žlutým zastřešením připomínají kapotu sportovního vozidla slavné značky a vůbec nevadí, že atypicky dotvářejí areál s historickými budovami včetně Ferrariho rodného domu. Zvolená barva sice zásadně kontrastuje s okolní všudypřítomnou cihlovou, ale dává to bezpochyby smysl. Fanouška moderní architektury tenhle defi nující status uklidní a začne prozkoumávat další konstrukční a zdobné fi nesy skvělé muzejní budovy, milovníci závoďáků se zase mohou s lehkou myslí věnovat obhlídce vystavených modelů.
Pro dobrý příklad v domácím prostředí se můžete vypravit třeba do Líbeznic. V posledních letech tam díky osvícenému starostovi vznikla na základě architektonických soutěží řada ukázkových realizací. Zatím poslední z nich je hasičárna od ateliéru Ehl & Koumar, který je nositelem tvůrčí tradice legendární Aleny Šrámkové. Sestává ze tří objektů poskládaných do tvaru hospodářského dvora a sjednocených několika odstíny červené. Tak tomu samozřejmě velí hasičské zvyklosti, ale tady vám bude všudypřítomná barevnost, která ovládla také interiéry, připadat možná až trochu dráždivá. Já v tom nicméně cítím originální snahu autorů pomoci záchranářům s ještě lepším udržováním permanentní ostražitosti. Přesvědčivý výraz zbrojnice se odvíjí rovněž ze zvolené konstrukce, která odkazuje na jednoduché užitkové stavby, kdysi na vesnici zcela běžné. Takže ono to s tou omalovánkovou neúctou k sousedům nebude tak horké – špičkoví architekti si umějí poradit, aby i zářivá stavba vhodně zapadla do daného kontextu.
Takový je i případ loděnice, která zdobí jižní cíp Císařské louky na pražském Smíchově. Jeho tvůrci z Atelieru M1 dostali za úkol zrekonstruovat nevyhovující budovu Armádního sportovního centra z poloviny devadesátých let a uzpůsobit ji současným nárokům českých reprezentantů ve veslování a kanoistice. U vojenského objektu, jak je označen na cedulce na vstupní bráně, se přímo nabízel pragmatický přístup zdůrazňující strohost a přímočarou účelnost, tady není místo pro nějakou vodáckou romantiku. Profesionální sportovci na nejvyšší úrovni potřebují, aby jim architektura nepřekážela, ale zajišťovala funkční prostředí pro hladký provoz. Jedině tak se stane dalším nástrojem, který borcům napomáhá k dosažení ještě vyšší výkonosti.
Architekti v čele s Pavlem Jobou přesně věděli, co mají dělat. Přestavby vyžilých a chátrajících budov jim jsou totiž stejně blízké jako navrhování sportovišť. Tím se obratem vracíme do Líbeznic, pod jejichž současným rozmachem najdeme právě zřetelný podpis Atelieru M1. Výrazným zásahem byl především neotřelý redesign radnice a domu služeb nebo novostavba tělocvičny. To, co si projektanti vyzkoušeli kousek za hlavním městem, parádně skloubili na Smíchově. Ze staré ratejny zachovali pouze tříposchoďový železobetonový skelet, který museli kvůli statice zesílit a podchytit tryskovou injektáží. Navýšení kapacity bylo možné pouze mírným růstem do výšky, a proto stavbu završili novým podkrovím ze subtilní ocelové sestavy. Převýšenou proporci a sedlovou střechu vztáhli k poměrům protější budovy bývalého lihovaru.
Fasáda je po celém obvodu včetně zastřešení rozvinuta ze žlutého plechu. Pro expresivní barevnost našli tvůrci inspiraci ve štíhlých klubových lodích, když je popré viděli ve velkém množství naskládané na sobě. Estetika zvoleného materiálu zase odkazuje k industriálnímu charakteru okolí, které vždycky bylo plné různých skladů, hal a ohrad. Jeho lehkost pak odpovídá způsobu, jakým se závodníci z Dukly na svých plavidlech prohánějí po hladině. Až taková nostalgie to však být nemůže, loděnice je navržena také s ohledem na energetickou úspornost, proto je její hmota kompaktní a pod fasádou se skrývají velmi silné vrstvy tepelné izolace. Přizpůsobena tomu jsou i okna, která přes původní patra probíhají v celé šířce složená do úzkých pásů. Nová část, jak je pro objekty spjaté s vodou typické, přijímá světlo skrz malé kruhové otvory, které jsou v pravidelném rastru proraženy i ve střeše. Jednoduchou „krabicovou“ formu loděnice ozvláštňují tři připojené a přiznané konstrukce – ústřední opláštěné schodiště směrem do ulice a boční otevřené schodiště, obě v barvě materiálu, a zavěšený kapitánský můstek. Ten spolu s rámy oken a stožárem dodává stavbě decentní černý přídech. Pozoruhodné řešení zvolili architekti pro parter na říční straně, jehož charakter perfektně vystihuje dynamiku zdejší sportovní činnosti.
Soubor osmi přístupů na mola, která otevírají celou spodní část objektu, připomíná hasičské garáže a navozuje pocit neustálé připravenosti k závodění. Samotné vytahování a ukládání lodí je maximálně usnadněno použitím ocelových svinovacích rolet, jaké se kdysi používaly na obchodních výkladcích. Vnitřek stavby je kompletně vybaven pro zajištění celodenního vícefázového tréninku a regenerace sportovců. Kromě skladu lodí v přízemí se tu nachází velkorysá podkrovní posilovna, trenažérovna, masérna se saunou, odpočívárny, šatny, trenérské zázemí, studijní místnost a jídelna.
Na Smíchově vznikla jednoduchá, ale zároveň dominantní stavba, které si všimnete i zdálky a druhého břehu. Její barva jako by oznamovala, že tohle místo na řece oplývá pozitivní náladou a nevyčerpatelnou energií. Jak říkají sami architekti, snažili se nakreslit domov pro několik dalších generací reprezentantů ve sportech, které na rozdíl od fotbalu a hokeje zaručují pravidelný přísun medailí z olympiád a mistrovství světa. A opravdu, dali jim kvalitu, kterou si zaslouží.
Článek bylů poprvé uveřejněn v záží 2021 v tištěném Formen.
