Který Pražák někdy nezatoužil po bydlení „za Prahou“,v domečku, v zeleni, ale s metropolí kdykoli po ruce? Řevnice jsou pro tento účel přímo stvořené. Oproti sídlům s přetrvávajícím venkovským rázem i různým prefabrikovaným satelitům mají totiž nespornou výhodu – pro potřeby lidí z hlavního města se vyvíjejí už více než sto let a dokonale jim rozumějí.
V roce 1862 sem byla přivedena železnice a snadná dostupnost způsobila narůstající oblibu tohoto místa s kulisou brdského hřebene. Začaly zde vyrůstat vilové čtvrtě, vybudovalo se kino, lesní divadlo, tenisové kurty nebo plovárna na Berounce, až postupně vzniklo letovisko s poměrně vysokým městským standardem, který i v současnosti láká zámožnější rezidenty. Řevnice oprašují nostalgii po prvorepublikových časech, ale nezapomínají ani na přiměřený rozvoj. Jak ukazují dvě stavební realizace z nedávné doby, oba přístupy naštěstí otevírají dveře špičkovým architektům. Až se sem pojedete podívat, doporučuji již zmíněný vlak – jednak kvůli hezkým výhledům cestou podél řeky, novostavby se navíc nacházejí poblíž železniční stanice, jednak v jedné z nich funguje pivovar s poměrně kvalitními produkty. Ale ještě než výlet řádně zapijete, odbočte z nádražní ulice Pod Lipami do klikaté propojky, která se vine mírně do vrchu směrem k náměstí.
Tvoří ji pětice různě tvarovaných domů, které nedrží přímou uliční čáru, ale obtáčejí se kolem cesty z obou stran. Svým usazením i orientací se přizpůsobují převýšenému terénu, a tato konstelace ve vás vyvolá dojem, jako byste se procházeli v centru nějakého historického městečka u Středozemního moře. Celý komplex Corso navrhli Lukáš Ehl a Tomáš Koumar s přispěním Aleny Šrámkové. Nestorka české architektury sice již před lety přenechala společný ateliér právě svým někdejším žákům z fakulty, ale na jejich projektech se nadále podílí alespoň konzultacemi. Kolegům předala všechny podstatné rysy, kterými se vyznačovaly její skvělé domy – ty byly vždy normální a samozřejmé, nikdy se nepředváděly a nešokovaly, prosazovaly se silou svojí pravdivosti. A přesně tahle definice sedí i na řevnickou zakázku pro soukromého investora. Jednotlivé domy jsou nepochybně zamýšleny jako snadno popsatelné a rozpoznatelné originály, i proto dostal každý jméno. Navenek ale zůstává zřejmé, že mají společný rukopis a byly postaveny ve stejné době.
Ve čtyřech případech se v principu jedná o čtyřpodlažní krychle, které jsou nastavené různými typy zakončení. Při stoupání vás nejprve uvítá zešikmený dům Cecílie, který se krčí pod lipami, následuje Otýlie se zakulacenou střechou, za ocelovým mostkem se odklání dům Rudolf a jeho protějšek vytváří nejvíce prosklená Sylvie. Domy mají sněhobílou fasádu prolamovanou rastrem čtvercových otvorů – ke korzu a na opačnou stranu shlížejí velká okna obytných místností, zatímco po stranách, kterými k sobě domy přiléhají, spatříte pouze malá užitková okna. Interiéry jsou velice čisté, založené na materiálovém a barevném kontrastu podlah, omítek, vestavěného nábytku a širokých pohledů na městečko a okolní krajinu. Horní byty ve dvou domech s nerovnou střešní linií mají grandiózní výškové a prostorové poměry.
Další dvojice domů zase svým obyvatelům nabízí možnost odpočinku na pobytových terasách. Poněkud svérázný v celé skládance je dům Otakar s půdorysem ve tvaru písmene L s klasickou stanovou střechou. Ten se musel svou podobou a cihlovou barevností přizpůsobit historickému domu č. p. 2, který se již obrací do náměstí a slouží jako hotel. Architekti si při projektování pochvalovali přístup investorů ze společnosti 2 Q: „Nejsou to typičtí developeři. Jejich hlavním zájmem bylo vybudovat v Řevnicích, kde sami žijí, velkorysé a živé prostředí, které poskytne příležitost k zastavení, společnému setkávání při práci i občerstvení a nabídne klidné bydlení v zeleni.“ Tento cíl se podařilo naplnit i díky umístění komerční funkce do parteru jednotlivých domů. Kromě prodejny potravin je tu k dispozici třeba kosmetický salon, coworkingový prostor nebo dětská herna s kavárnou.
Po prohlídce obytného souboru se můžete přesunout ulicí Pod Lipami o kousek dál v prostoru, ale i v čase – nabízí se ideální příležitost ochutnat místní pivo zrovna tam, kde se začaly psát dějiny řevnického vzestupu! Od příjezdu prvního vlaku tu stával strážní domek, který byl kvůli turistickému provozu zvětšen o vestibul, dvě čekárny a kancelář. V roce 1883 byla zastávka změněna na stanici a výpravní budova se dočkala zvýšení o další patro. Po zestátnění České západní dráhy v roce 1895 bylo nutné postavit nové nádraží, a tak stará výpravna sloužila k bydlení, později jako provizorní ubytovna a sklady. V roce 2017 objekt zakoupil stejný investor, který se zasloužil o výstavbu Corsa, a chátrající objekt přestavěl na pivovar.
