Je první pracovní den po Novém roce. Z nebe se tu a tam snese k zemi sněhová vločka, která po dopadu ihned roztaje. Teploměr ukazuje krásné dva stupně Celsia a vy spěcháte na autobus, protože musíte do práce.
„Uhnu vole,“ vrazí do vás muž v běžeckém mundúru. Jeho upnuté sporťácké elastické kalhoty, které nedávají příliš prostor představivosti a bělostně čisté, doposud nepoužité boty s pruhy nebo fajfkou, které se ladně pohybují po chodníku sem a tam dávají tušit, že máte co dočinění s běžcem. Nadechujete se, že dotyčného hulváta, který do vás vrazil, ani se neomluvil a už si v klidu běží dál, seřvete na první dobrou, když tu do vás narazí další běžec. „Nemotejte se tu,“ vyhrkne ze sebe, načež běží dál, aniž by čekal na vaši reakci. Až nyní si uvědomíte, že jste na ulici plné lidí v nablýskaných běžeckých úborech se sluchátky v uších, kteří tu a tam polevují ve svém běhu jenom proto, aby si zkontrolovali na zápěstí ve svých měřičích tepových frekvencí, či tachometrech, kolik toho naběhali, a večer se tím mohli pochlubit na sociálních sítích. Jelikož vám kvůli hypearktivním běžcům autobus ujel, popojdete za okraj zastávky, vytáhnete krabičku cigaret a jednu si na uklidnění zapálíte.
„Můžu si dát jednoho šluka? Jenom jednoho. Posledního,“ vyvede vás z rozjímání třesoucí se žena ve středních letech, která se ošívá a nepravidelně se drbe tu na předloktí, tu na krku. „To vám teda šluka nedám. Jestli chcete, dám vám celou cigaretu,“ hrábnete prsty do krabičky od cigaret, jednu vytáhnete a nabízíte ženě. „Já nekouřím. Co si to dovolujete mě takhle ponoukat. Že vám není hanba nabízet cigaretu někomu, kdo zrovna přestal kouřit. Dejte mi jenom dva tři šluky z té vaší a zase si půjdu po svých,“ zaskočí vás ženina agresivní reakce. Chystáte se, že ženě od plic něco nehezkého řeknete, když tu ucítíte, že vám ztěžkla ruka, ve které třímáte svou zapálenou cigaretu. Podíváte se dolů a s hrůzou zjistíte, že k vaší cigaretě je přisán cizí muž, který si dává ranního čouda.
„Co si to dovolujete?“ vytřeštíte oči a to je asi tak všechno, na co se zmůžete, protože nic podobného jste nezažili a ani si nedokázali představit, že zažijete. „Jenom jednoho šluka. Úplně posledního. Přísahám. Pak už opravdu přestanu. Na dobro. Musím to dát. Zvládnu to,“ derou se muži do očí slzy a vy nevíte, jestli to jsou slzy štěstí nebo zklamání. „Nemáte u sebe vodku? Jenom bych si čuchnul,“ zaťuká vám další muž zezadu na rameno a vy nevíte, jestli náhodou ještě nespíte, protože tohle přece nemůže být realita. Do jakého světa jste se to proboha vzbudili? No přece do světa plného novoročních předsevzetí. Co je svět světem, první týden nového roku jsou ulice zaplněné lidmi, kteří si dali jedno z mnoha tradičních novoročních předsevzetí. Na každém rohu, co na rohu, na každém kroku narazíte na běžce ve zbrusu novém běžeckém outfitu, v čistých nových botách s nějakým přístrojem na zápěstí, který měří tepové frekvence a bůhvíco ještě.
Dali si předsevzetí, že od nového roku začnou běhat. Ulice jsou rovněž plné třesoucích se nervózních lidí, kteří od nového roku začali abstinovat. Ať to jsou kuřáci, alkoholici nebo něco jiného, vesměs všichni tito lidé mají smrt v očích, nervózně těkají pohledem sem a tam a kdykoli můžou cokoli vykouřit nebo to vypít. Nejhorší jsou takzvaná kombinovaná předsevzetí. Například, že dotyčný začne běhat a přestane kouřit. V takovém případě hrozí, že do vás nervózní běžec nejen narazí, ale následně vás ještě vzteky povalí na zem, začne do vás kopat a následně vás prošacuje, jestli u sebe náhodou nemáte cíga. Protože cigáro od někoho jiného se do novoročního předsevzetí nepočítá. Tato nebezpečná doba trvá povětšinou jen pár dní. Maximálně po týdnu totiž nadšení z nových předsevzetí opadne, lidé se na to vykašlou a vše se obrátí k lepšímu. Na ulici bude běžců poskrovnu a alkoholici a kuřáci najedou do starých kolejí. S alkoholiky nás sice čeká ještě menší opáčko v únoru, kdy je teď módní takzvaný suchý únor, ale vesměs bude rok zase klid a další série několika po sobě jdoucích hektických rán plných nervozity a stresu nás čeká až za rok.
Já osobně se přiznám, že jsem dlouho na předsevzetí nevěřil. Několikrát jsem se sice nechal strhnout davem a na Nový rok přestal kouřit. Toto mé předsevzetí povětšinou vydrželo hodiny ne-li minuty. Chyběla vůle. Přestat kouřit jsem tak delegoval do jiné části roku a nutno říci, že pokud toto není vynucené celospolečenským tlakem, jde to mnohem lépe než na Nový rok. Kouření a jeho ukončení však není to, o čem bych chtěl v rámci tématu novoroční předsevzetí psát. Zatímco přestat na Nový rok kouřit, jsem se pokoušel v daleké minulosti, tak potřeba zhubnout mě pronásledovala několik minulých let. Jak člověk stárne, nabírá z nějakého důvodu tuk, a taky mu odchází takzvaná fyzička.
Z nějakého důvodu už neuběhnu patnáctistovku kolem čtyř minut jako v době, kdy mi bylo osmnáct a vrcholově jsem sportoval. Teď neuběhnu patnáctistovku vůbec. Možná na kole, bych to dal, ale tak s pěti přestávkama. Když jsem si uvědomil, že tu zpropadenou patnáctistovku ani neujdu, řekl jsem si, že je čas na změnu. Nabízela se samozřejmě změna, že tu patnáctistovku ujedu autem, a to naprosto bez zadýchání, ale já nejsem z těch, kteří by se báli výzev a hledali si různé berličky. Tedy, aby bylo jasno, já de facto jsem jeden z těch, kteří se bojí výzev a hledají berličky, ale zrovna v tomto případě jsem takový člověk být nechtěl.
Jelikož nejtěžší krok je přiznat si, že mám problém, měl jsem tento zdárně za sebou a mohl řešení problému odložit na jindy. Nesmí se to přehnat hned najednou. První rok člověk zjistí, že nemá fyzičku a potřeboval by zhubnout. Toto zjištění stojí tolik sil a sebereflexe, že je záhodno toto řešit až další rok. Rok jsem tedy žil s tím, že mám nadváhu. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem si to konečně přiznal. Byl jsem sám sobě hrdinou.
