Do Addis Abeby to z Prahy není jako jet do Regensburgu, ale přes Frankfurt se tam člověk dostane přes noc a nečeká na něj takřka žádný časový posun, jako třeba na cestě do Asie nebo Ameriky.
Pro všechny návštěvníky je první a logickou zastávkou právě metropole Etiopie, město budované od konce 19. století jako konečná stanice železnice vedoucí z Džibuti. Addis Abeba má hned několik nej. Je to nejvýše položené hlavní město v Africe a třetí na světě (asi 2400 m n. m.), je zároveň diplomatickým centrem kontinentu a jedním z nejdůležitějších diplomatických center světa.
Etiopie je pravlastí kávy, na níž jsou místní obyvatelé náležitě hrdí. Kdo neochutná místní „yedžebena bunna“, tedy kávu z tradiční „džebeny“, jako by snad ani nebyl v Etiopii. Káva je zásadní exportní komodita Etiopie a pije se všude, na každém rohu, v každém městě a vesnici se prodává káva, a i když si člověk může dopřát moderní espreso v hotelu, většina dává přednost tradiční „yedžebena bunna“. Addis Abeba nemá, v porovnání třeba s Nairobi, mnoho co nabídnout, takže kromě zhlédnutí několika zásadních muzeí se pro mnoho návštěvníků jedná o nutnou zastávku na cestě na venkov nebo prostě kamkoli mimo hlavní město.
Jedním z preferovaných směrů je jih. V době předcovidové jezdila většina turistů do regionu Jižní Omo za etnoturistikou, ovšem pandemie turismus v podstatě zmrazila. Nicméně směrem na jih se nacházejí i jiné poklady, které stojí za vidění. Především Velká příkopová propadlina (Great Rift Valley), která se táhne celou východní Afrikou od Etiopie až do Malawi a Mozambiku a je protkána sítí jezer a jezírek, obklopených krásnými sceneriemi. První zastávkou na cestě je jezero Ziway se stejnojmenným městečkem na břehu jezera. Město samo o sobě není ničím zajímavé, ale jezero je domovem bezpočtu druhů ptáků. Obecně ornitologové si v Etiopii přijdou na své. Na jezeře se nacházejí čtyři ostrovy, z nichž jeden z nich, Tulu Guddu, podle legend hostil v 10. století po dobu 42 let Archu úmluvy. Při troše štěstí lze spatřit rodinu hrochů, jimž z jezera vyčnívají hlavy. Oblíbenou a dostupnou zastávkou je ostrov Gelila, kde lze navštívit poslední zde žijící rodinu, zatímco ještě před zhruba třiceti lety žilo na ostrově asi 100 lidí, po kterých zbyly jen ruiny domů.
Asi půl hodiny cesty směrem na jih od jezera Ziway se nachází jeden z jezerních klenotů – Langano, kam jezdí addisabebská střední třída na víkendy nebo pořádat svatby. Okolo jezera rostou turistické resorty i z toho důvodu, že je to jediné jezero v Etiopii, v němž se lze koupat bez obav z bilharziózy. Patrně nejoblíbenějším resortem je Sabana Lodge s výhledem na celé jezero, mající železitou barvu. Jezero nabízí mnoho příležitostí k zábavě, takže milovníci vodních radovánek si tu přijdou na své. Resorty poskytují šlapadla, čluny, skútry a další formy zábavy. Dálnice vedoucí na jih do Awassy stále ještě není dokončená, a tak se řidiči musejí smířit se značným zpomalením jízdy z Mojo dále na jih, různé „krátery“ na silnici nutí všechny neustále zpomalovat a totéž se týká přítomnosti zvěře na silnicích, velbloudů, koz, ovcí, krav a samozřejmě všudypřítomných oslů, kteří se často svéhlavě postaví doprostřed silnice. Vidět okolo silnic ohořelá či převrácená auta rozhodně není žádnou raritou. Místní řidiči, zejména minibusů a kamionů, jsou obvykle nazýváni „al-kajdá“.
Zatímco krajina směrem do Awassy je vcelku fádní, z Awassy směrem do Arba Minch se mění ve výrazně kopcovitou, sytě zelenou a rozmanitou. Město Arba Minch sice nepatří k hlavní destinaci, ale přesto stojí za návštěvu z několika důvodů. Nachází se u jezer Chamo a Abaya a krajina v okolí je naprosto okouzlující. Jako takřka každá část Etiopie se i Arba Minch na začátku dubna chystalo na Velikonoce, které se konají o zhruba dva týdny později, než jsme zvyklí v Čechách. Konec půstu se nese ve znamení s lehkou nadsázkou genocidy desítek tisíc krav, ovcí, koz, drůbeže a lidé se chystají na hodování, doprovázené alkoholem – pivem, telou, araké a jinými. Jedním z řady oblíbených stravovacích míst je Tourist Hotel, který nabízí rozlehlou zahradu s mnoha stoly.
Místní kuchyně je značně specifická a vyhlášená. Když skončí období půstu a Etiopie se zahalí do svátečního hávu Velikonoc, lze pozorovat tisíce lidí, jak hodují v restauracích každého města a vesnice. V době půstu se nesmí jíst maso, a tak stravu tvoří zelenina, ryby, různé kaše, těstoviny a samozřejmě všudypřítomná injera. To je velká placka s nakyslou chutí, vyrábějící se z plodiny tef, bezlepkové obilniny, na níž je částečně postaveno etiopské zemědělství. Injera slouží nejen jako základní potravina, ale též jako podložka, na níž se klade jídlo, a zároveň se postupným utrháváním injera používá jako „příbor“, do něhož se jídlo (maso, kaše nebo zelenina) zabalí a vloží do úst.
