Jak zvládnout FOMO: Najít vnitřního Karla a přát druhým

Jak zvládnout FOMO: Najít vnitřního Karla a přát druhým

S

Strach z toho, že něco zmeškáme, že nám něco uteče, že u něčeho nebudeme, že něco ztratíme či nezískáme, se anglicky nazývá Fear of missing out, ve zkratce FOMO. Syndrom uzavírajících dveří známe dobře ve spojením s krizí středního věku. Současná doba v nás podněcuje FOMO i jinak. V souvislosti s pandemií COVID-19, která nám v mnohém brání, nebo třeba ve spojení se sociálními sítěmi.

Teorii si ve zkratce vysvětlíme na krizi středního věku, kde si člověk najednou uvědomí úbytek sil a začne počítat svůj život od konce: Kolik let mi zbývá do... (konce mé vedoucí pozice, důchodu, demence, smrti). Bojíme se toho, že to, co jsme kdy od života dostali, zase jednou hezky odevzdáme. A to se nikomu nechce. Najít techniky, jak se bránit děsivému vědomí nadcházející ztráty, není snadné. 

Je tu i okolí, které nás vystavuje latentnímu FOMO. Třeba v reklamě. Ta pak nejúčinněji útočí na ty nejcitlivější, kteří používají sociální dění jako úlevný manévr, pomocí kterého se dostávají nad prožitkovou nulu. Takoví jedinci bývají citliví na pobídky, aby jim něco neuniklo.

Další kategorií, která na naši slabost šikovně cílí, jsou exkluzivní kluby a uzavřené společnosti. V sociálních sítích lákají takové kluby své členy na iluzi, že o hodně přijdou, když v nich nebudou.

Co s tím?

Chceme-li s FOMO bojovat, je potřeba překlopit pocity závisti a nároku do obdivu a přejícnosti. Když někdo prožívá večerní úzkost jako strach, že někde se lidé dobře baví, něco zažívají a on u toho není, je to projev potřeby sblížení, která v pleistocénu táhla lovce a sběrače k jednomu ohni. Dnes se tato potřeba projevuje takzvanou kompulzivní sociabilitou - neschopností být sám, puzením neustále být s někým. Buď ji mají dotyční neustále, nebo jen navečer. Kromě kvalitního partnerského vztahu lze doporučil následující sestavu psychohygienických technik.

Začíná konejšivou samomluvou sám k sobě jako k malému dítěti (technika práce s vnitřním dítětem). Karel říká vnitřnímu Karlovi: „Já vím, Karle, že je ti líto, že tam nemůžeš být s nimi. To je škoda. Ale neboj se, i kdybys o vše přišel a všichni tě opustili, tak já tě neopustím, protože jsem s tebou rád. Přeji ti, aby se ti v životě dařilo...”

Pak lze využít aktivní imaginaci. Lehnout si do postele, uvolnit napjaté svaly a začít si lidi, kterým Karel před chvílí záviděl, představovat s přáním: „Přeji si, abyste se dnes dobře bavili.” Pokud jsou to lidé, které zná i s jejich problémy: „Přeji, Jirkovi, aby si užil večera, aby se smířil s Janou, aby ho neštvala práce.” A tak je probere jednoho po druhém.

Onu vlastní ztrátu může zpracovat, jako to dělají věřící, když ztratí nějakou věc. “Bože, to mě mrzí, že jsem to nenávratně ztratil, ale prosím tě, aby tomu, který tu věc najde, byla k užitku.”

Jako Leli

Všimněte si, jak Leli, Jaromír Hanzlík ve filmu Slavnosti sněženek, bere v klidu svou vlastní smrt. „Není důležité, že umírám, důležité je, aby kamarádi dostali dršťkovou polévku.”

Není úplně jednoduché do těchto technik naskočit – cesta vede přes malé kompromisy a spekulování nad „správnými” formulacemi, ale nakonec jsou to velmi efektivní návody, jak se zbavit strachu, že o něco přicházím, nebo vědomí, že můj život se blíží ke konci a nic moc oslnivá jízda to nebyla.

Autor Jeroným Klimeš je uznávaný český psycholog.