Kolem té výlohy jsem chodil každý druhý den a tiskl nos na sklo. Jedinkrát jsem se odvážil vejít dovnitř a nechal si je ukázat: tvářil jsem se při tom, že o nic nejde, že si jen vybírám z mnoha možností, přitom nic nebylo vzdálenější pravdě – tyhle hodinky pro mě tenkrát byly „one & only“. Nic jiného pro mě neexistovalo – z dnešního pohledu jsem byl v podstatě lucky guy, který má naprosto jasno (chronopacienti, kteří se totiž nemohou rozhodnout mezi dvěma a více modely, dobře vědí, jaké je to peklo).
Byl jsem tenkrát mladý chlapec, který o hodinkách nic moc nevěděl – jen jsem cítil, že bych měl své quartzové wengery (nic proti nim) vyměnit za něco hodnotného, mechanického – a samozřejmě krásného. Když jsem krátce nato realizoval před svatbou rozlučku se svobodou s pár kamarády v NYC, a uviděl je ve výloze na Manhattanu za lepší peníze než u nás, došlo mi, že teď nastal ten čas. Svatbu, coby výrazný milník ve svém životě, mám zkrátka spojenou s dalším (pro mě také zásadním) milníkem – a tím byl vstup do skutečného a dospělého světa hodinek.
Každý z nás má nějakou estetickou preferenci, oblíbený styl, který se mu líbí jaksi celoživotně – a TAG Heuer Carrera splňovaly všechny moje představy. Nutno dodat, že je splňují dodnes, ačkoli jsem o spoustu let starší (a o spoustu hodinek ve sbírce bohatší). Chronografy se dvěma/třemi subciferníky a dvojicí gombíků na jejich ovládání jsou zkrátka něco, co se mi vždycky líbilo. Potápky, pilotky, to všechno je fajn, to všechno unosím. Ale carrery? Jak by řekl brýlatý strýko z Agrofertu: „Nikdy je neprodám. Nikdy! Něch si to všeci zapamatujú!“ Vtipné bylo to, že tenkrát jsem vůbec neznal tu genezi. Neřešil jsem historii značky, nevěděl, čím jsou hodinky Heuer (později TAG Heuer) tak výjimečné, s čím a s kým se charakterově pojí. Jasně, vůně spálené gumy a vysokooktanového benzinu z nich stříkala už na první pohled a perforovaný racing řemen mi dával tak nějak najevo, že bude dobře vypadat v kombinaci s malým sportovním volantem. Ale do té doby jsem nevěděl nic o modelu Monaco. Monza mi nic neříkala. Autavia šla mimo mě. Carrery si asi pořizují lidi, co řídí devětsetjedenáctku, ne? Nevadí, že ji (ještě) nemám? Prostě začátky, pravěk, krásná nostalgie.
Přitom (bráno optikou hodinkové hiearchie) jsou TAG Heuer v podstatě entry brandem, patří mezi dostupné značky a řada přísných pánů s patekem na ruce vyčítá tři věci: dlouho ve fi rmě nedisponovali in-house strojkem (ve většině modelů pouze velmi pěkně modifi kují třeba ETU), dělají i chytré hodinky, a navíc ještě v minulosti šlápli třeba do smartphonů, nebo si dovolili nabídnout i brýle a další doplňky (jak mohli!). Tady je asi potřeba vysvětlit, co znamená zkratka TAG, která se před samotný název Heuer přidala v roce 1985. Jde o „Techniques d’Avant Garde“ a spojení těchto značek mělo v osmdesátkách ekonomicky vyřešit malý zájem o mechanické hodinky (quartz byl v té době všechno). Samotná značka byla přitom založena už v roce 1860 (jak jinak než ve Švýcarsku) Edouardem Heuerem, který celé dekády drtil špičkové chronografy (tedy stopky nebo hodinky s funkcí stopek) a dodával je do letadel, aut i lodí – a také lidem na ruku. Proto je Heuer považován za krále chronografu: dělal to dlouho, dělal to dobře a získal řadu patentů. Ale hlavně – neodmyslitelně se zapsal do historie motosportu. Už v padesátých letech konstruoval Heuer palubní chronografy okruhovým jezdcům i pilotům rallye na míru. A v šedesátých a sedmdesátých letech nosili „hojerky“ skoro všichni profesionální i amatérští závodníci. Neskutečná doba, neskutečné výkony (motorů i samotných jezdců) – a také neskutečná hodinková krása, kterou můžeme dodnes obdivovat na dobových fotografi ích. Steve McQueen a jeho model Monaco. Niki Lauda a Monza. A desítky dalších osobností motosportu s řadou ikonických hodinek značky Heuer, krerá sponzorovala i tým formule 1 a na jejichž ciferníku se v rámci spolupráce kdysi objevilo i logo Shelby Cobra nebo MG.
Právě odtud se vzaly názvy jednotlivých modelů: podle slavných motodromů, závodních okruhů nebo velkých cen. Pakliže v rámci hodinek a jejich slavných kousků mluvíme často o „ikonách“, máme u Heueru problém: ikonou je skoro každý model, každá produktová linie, opravdu. Heuer nemá jeden highlight, má jich několik. Nejde přitom o luxus, nedostupnost nebo drahé materiály, tyhle hodinky si můžete normálně koupit (nové i staré). Jejich gros spočívá v tom, co představují, co historicky zažily, jaké skutečné a odvážné osobnosti je nosily – a také v tom, k jakému účelu se používaly. Žádné leštěnky, žádná opatrnost. Vibrace v kabině monopostu, měření rychlosti, čas odjetého kola, dotyk kombinézy, žár rozpáleného oleje, zúžené vidění v závratném tempu a občasný pohled na zápěstí, na ten nádherně syrový a funkční stroj, který vám změří, jestli máte na vítězství (anebo ne).
