Etnoložka Alena Lochmanová o kérkách těch, kteří sešli z cesty

Alena Lochmanová

Alena Lochmanová Zdroj: ukforum

Tělo za katrem, vydalo nakladatelství Academia
Originální vězeňská tetovací sada ze sbírky Aleny Lochmannové
Originální vězeňská tetovací sada ze sbírky Aleny Lochmannové
Autorka knihy Tělo za katrem Alena Lochmannová.
4
Fotogalerie

Chodila do mužských věznic v Česku. Znovu a znovu. Drsných chlapů se ptala, jak a proč se tetují; jak komunikují prostřednictvím pokérovaných těl. Podnikla přes sto řízených interview, obhájila pak na Filozofické fakultě UK doktorskou disertaci. A vydala fascinující knihu Tělo za katrem (Academia, 2020). 

„Zjistila jsem, že i když jsou si ve vězení oficiálně všichni rovni, někteří jsou si v reálu rovnější. A že tělo je tam důležitý komunikační nástroj, který je dost možná opomíjený, ale komunikuje – umístěním tetováže, jeho provedením, symbolikou,“ říká etnoložka Alena Lochmannová, jež je proděkankou na Západočeské univerzitě v Plzni. 

Loni jste vydala knihu Tělo za katrem, pořídila jste přes sto rozhovorů o tetování za českými mřížemi. Který z nich si pamatujete nejvíce a proč?

Vybrat jeden je těžké, ale pokud jen jeden, byl by to rozhovor s vězeňským tatérem, který si za léta vězení, jak z něj postupně odcházel a zase se vracel, vybudoval jméno, byl vyhledávaný a jeho práce byly opravdu moc pěkné. To je samozřejmě mé subjektivní hodnocení a ono slovo „pěkné“ používám nejen ve srovnání s ostatními kérkami ve vězení – často nevalné úrovně –, ale i s pracemi tatérů ve vnější společnosti, venku. A důvod, proč si právě na něj vzpomínám, byl jeho přístup k tetování, které vnímal jako umění, a také proto, že sám opravdu chtěl, abych jeho „vězeňské řemeslo“ pochopila. V jednu chvíli mi třeba nečekaně sebral blok a propisku, když mi vysvětloval konstrukci vězeňské tetovačky, a začal přitom malovat.

A už máte i sbírku nářadíček. Jaké jsou v českém vězení nejčastější pohnutky tetovat se?

Vězeňské tetování je především záležitost identity; přichází s tím, jak se jedinci mění identita v průběhu trestu, jeho self. Takže za každým explicitně vyjádřeným motivem je i tento aspekt. To, že se odsouzení v absolutní většině případů nechávají tetovat v průběhu prvního trestu, má svůj důvod. Motivy samotné se ale až tak neliší od většinové společnosti. Vedle estetiky je to rovněž demonstrace moci prostřednictvím viditelného nebo symbolicky silného tetování, jsou to četně osobní motivy ve smyslu víry, vyjádření lásky k rodině, připomínky důležité osoby, ale jsou tam i motivy směřující k přináležení k určité skupině – typicky v případě extremistů, specificky pak pravicových, jsou to symboly vyjadřující historii jedince, tedy připomínky událostí v jeho životě, jako je narození dětí, úmrtí matky, počet trestů, trestní historie či odkazy na pozici ve skupině.

Dají se tyto tak rozličné motivace nějak kategorizovat? Třeba vyjádřit procenty?

Co se vyčíslení týče, to bych si vymýšlela, nebylo mým záměrem kvantitativně postihnout, kolik je čeho, ostatně můj vzorek je ve srovnání s vězeňskou populací vlastně nepatrný. Mám ráda takzvanou orální historii, ráda vyprávím příběhy a není pro mě důležité vytvářet žebříčky. Navíc často za tím není jediný motiv. Jak jsem již říkala, za vším je zapotřebí hledat otázku identity – i když je to tetování Vikinga, jehož odsouzený našel v časopise a líbil se mu. Nesmíme zapomínat ani na bolest, tam hledejme zase odlišné motivy mocenské, protože ve vězení je to vlastně také taková jedna velká „hra o trůny“, chápejte to i jako boj o neformální moc.

Dobrá. Liší se nějak tetováže v českém vězení od těch v západní Evropě či v USA?

Určitě. Naše prostředí dosti často motivy a symboly přejímá. Na začátek upozorním, že v českém vězení nejsou žádné gangové struktury, osobně bych slovo gang ve vazbě na tuzemské vězení ani nepoužila. Ano, jsou tam skupiny, specifické subkultury, ale gangy tak, jak je známe například z amerických věznic, se zde vyskytují maximálně v podobě jejich imitace včetně tetováží. Máme ale „své“ specifické motivy; typicky před rokem 1989 se tu tetovaly kreslené postavy – někomu připomínaly dětství, údajně, ale ve skutečnosti to bylo nejspíše proto, že nebyla inspirace a z tehdy dostupných tiskovin se moc čerpat nedalo. A tak máme na tělech starších odsouzených vytetovaného Krtečka nebo Mickeyho Mouse. (usmívá se) Tetovaly se takzvané výplně, třeba květiny, jež měly vyplnit prázdné místo mezi tetováními. Tetování byla druhem vzdoru a provokování režimu a instituce. Navíc ono říct „západní Evropa“… třeba v Severním Irsku se ve věznicích extra netetuje, zatímco u nás je to běžné. Každá země má svá specifika, která odráží samotný vězeňský systém. Je to zajímavé porovnávat. Sama se k tomu postupně propracovávám, a tak jako někdo jezdí po vyhlášených plážích, já za hranicemi jako první vyhledávám věznice. 

Co nejdůležitějšího jste se ze svého výzkumu dozvěděla a naučila?

To se nedá shrnout do pár vět, opravdu nedá. Zjistila jsem, že i když jsou si ve vězení oficiálně všichni rovni, někteří jsou si v reálu rovnější. A že tělo je tam důležitý komunikační nástroj, který je dost možná opomíjený, ale komunikuje – umístěním tetováže, jeho provedením, symbolikou… Že se z mála dá udělat mnohé, což ukazuje i konstrukce vězeňské tetovačky. Naučila jsem se orientovat ve „vězeňské politice“ a osvojila si také víc argotu, než by bylo záhodno. Jako největší lekci však vnímám to, že jsem se naučila pokoře a práci s emocemi. Tomu, že i když se mi neposlouchá hezky to, co mi odsouzený sděluje, respektuji ho. Vnímám všechny informace, nesoudím jej (ostatně od toho máme jiné), neberu si to nijak osobně a ani se tím netrápím. Naučila jsem se, kde je moje místo; že je to místo etnologa, že jsem vypravěč životních příběhů druhých – v knižním Těle za katrem těch, kteří sešli z cesty a dostali se do míst, o nichž má mnoho lidí velmi zkreslené představy… Ostatně, já je měla před svým výzkumem rovněž.

Autor je etnolog a vědecký novinář, vydal knižní dějiny tetování (2005, 2014). Článek byl poprvé uveřejněn v módní bibli Formen v říjnu 2021.