Byl to řádně počmáraný chlapík. Pocházel z Itálie. Byl to zloděj, recidivista konce 19. století, který měl – jak v červnu 1889 spočítal vězeňský lékař dr. Spoto – na těle přesně sto pět kérek! A to věru rozličných. Dobový nákres, který tu ve ForMenu přinášíme (a který proslavil Cesare Lombroso, praotec zájmu o systematický výzkum kriminálního tetování), zachycuje jedinečný zločinecký život.
Dobrodružný osud, který tento výtečník nosil temně vepsaný do kůže. „Na těle měl sto pět malůvek: deset bylo milenek, devět srdcí, osm květin či lístků, pět zvířat, osmadvacet jmen, příjmení a nápisů, jednatřicet dýk či bojovníků… Na ruce měl okřídlenou a korunovanou ženu, s křídly proto, protože ji naučil létat, musel s ní frnknout… Nad zápěstím měl orla, který symbolizoval loď, na níž se plavil, a níže srdce se třemi ranami za utrpení Kristovo, jehož rodiště v Betlémě navštívil… Srdce na paži bylo za ženu, se kterou pár let žil a opustil ji; dvě krvácející srdíčka za smutek jejích dětí. Dvě jiná srdce byla propíchnuta meči kvůli ženám, které mu vyhověly jen pod pohrůžkou smrti…
Dva lvi znamenali, že silnější vítězí i mezi nimi,“ takto popisoval Lombroso četné významy značek pokérovaného „camorristy“. A vyvodil, že tetování je přežitkem primitivních zdobných choutek i typickým „znakem zločinnosti“. K tetovážím se často vracel. Ve své obsáhlé knize – Nejnovější objevy a aplikace psychiatrie a kriminalistické antropologie (1893), jež nedávno vyšla i v češtině – Lombroso věnoval tetování celou kapitolu. Dobové kérky zločinců dokonce zběžně roztřídil, když nalézal třeba i náboženské motivy, ale daleko častěji převažovaly u odsouzených náměty světské: jména, iniciály, vzpomínky na milenky, erotické motivy, kotvy, zbraně a roztodivné šifry, kryptické vzkazy. A co je podstatné – svými díly pak odstartoval odborný zájem o významy neumělých obrázků ve věznicích nejen Itálie, ale i Francie, Rakouska-Uherska a nověji Ruska či USA, kde „kérky vyprávějí různé storky“. A ty špatně zvolené mohou nešťastníky stát i život.
Ruské basy, mexické gangy
Nosit kérku bývalo většinou výrazem vzdoru a rebelie, neboť trestanecká zařízení většinou takovou praxi zakazovala (a stále zakazují či alespoň omezují). Tradice tetováží se do věznic ale dostala i jinou cestou – nejméně od 18. století se leckde v Evropě cejchovali, tedy potetovávali vězni; takže trestanci vyslaní Francií na nucené práce nosili tetovaná písmena TP jako travaux perpétuels (též TF), galejníci (i vypálené) GAL a na Sibiři KAT (katoršniki), trestanci. Není divu, že si písmenka, vzkazy a sprosťačinky začali přidávat i sami vězni. Venku i přímo za katrem! Zmiňovaný Lombroso prohlédl ve druhé polovině 19. století 5343 kriminálníků a zjistil, že asi deset procent z nich bylo tetováno ( jeho odhadem to bylo sedmkrát častěji nežli třeba u vojáků). Posléze uspořádal stovky tetovaných vzorků, které měly být zásadní pro analýzu zločinecké mentality. Často se objevovala „hesla vyjadřující nedostatek respektu k autoritám a touhu po pomstě; obscénní slova a obrázky; tetování penisu; tetováže označující členství v tajných zločinných organizacích a slova psaná v šifrách“, čehož se užívá dosud.
Dalším expertem na delikventní tatuáž byl Alexander Lacassagne. Využil toho, že francouzské věznice zavedly už roku 1808 záznamy o tatuážích, a sepsal studii Les tatouages (1881). Z vlastních výzkumů, pro něž vyvinul metodu překreslování tetováží na průklepák, vybral 1600 vzorků a určil sedm kategorií obrázků. Šlo vesměs o nepříliš umné malůvky; často značky gild, klanů, data, srdce, gesta, symboly, zbraně, nahotinky. Příklady? Pod pupky našel i slogany: „Přijďte, dámy, k fontáně lásky“, „Potěcha pro děvčata“ anebo „Ona na mě myslí“. A na hýždích zase dva vojáky se zkříženými bajonety a slovy „Vstup zakázán“.
Svébytné významy – které zajímají nejen samotné kriminálníky, ale i četné badatele – se druží k pověstným kérkám na východě: od roku 1917 v Sovětském svazu, ale takové tradice žijí i v postsovětském Rusku. Tatujrovky tam hodně „rozprávějí“, mnoho toho říkají – kérky nosila a nosívá značná část vězňů. Kromě obrázků lebek na prstech, dýk, hvězdic, Lenina, Stalina či primitivních legrácek na pyjích a řitích (hořící větry ze zadnice, výzva na zadku „Udržuj čistotu!“ či lízátka na penisu) se objevovaly i náboženské vzory typu mučednické koruny na čele anebo krucifi xy a ikony. Ovšem pozor, kupříkladu vytetované kostely s báněmi nemusejí vůbec značit hlubokou, vřelou víru jedince, ale spíše počet uvěznění, a vtetované slovo BOG neoslovuje Boha, nýbrž znamená byl osužděn gosudarstvom neboli „byl odsouzen vládou“.
Zvláště legendární jsou pak kryptické tagy, inks a tats gangů, které ve věznicích USA zkoumala i kulturní antropoložka Margo DeMello.Tak víme, že rasistické společenství Aryan Brotherhood mívá vytetované AB, SWP, svastiky či ostré blesky, že k černošské Black Guerilla Family patří tetováže jako BGF, černý drak nebo zkřížené šavle a že hispánská La Nuestra Familia miluje celozádové kérky, kódy LNF/ENE či sombrero. „Asi nejsilnějším tetováním v amerických basách je slza; slza vtetovaná pod oční koutek. Ta ihned identifikuje odsouzeného, protože každá ze slz značí buď počet trestů anebo i počet vražd. Symbolicky značí i výraz jedincova utrpení,“ píše Margo DeMello. Prostě mít na sobě pár nevhodně zvolených písmen či obrázků – a ocitnout se sám ve špatné sprše – může být fakt osudové.
A české kérky z lochů
Ani v našem vězeňském prostředí není tetování nijakou novinkou. Už ze třicátých let minulého století máme dokonce i svědectví o tuzemském „delikventním“ tetování, kdy Josef Šejnoha v dobové učebnici Kriminální psychologie (1930) uváděl, že zločinec miluje zlaté kruhy a řetězy, ale napodobuje nižší úrovně i tetováním.
Autor je etnolog a vědecký novinář, vydal knižní dějiny tetování (2005, 2014)
