Prvoligovou fotbalovou soutěž hraje letos Ústí po dlouhých jedenapadesáti letech. Právě současný devadesátník Antonín Beneš patřil do týmu, který před více než půl stoletím nejvyšší soutěž vykopal a zahrál si ji. Ústí se v ní v roce 1952 udrželo jednu sezonu.
Kulatiny oslavil pražský rodák Antonín Beneš se svými přáteli v úterý 5. dubna.
Své první fotbalové kroky udělal v Olympii Žižkov. Do Ústí nad Labem přijel kvůli odsloužení vojenské povinnosti. V roce 1945. Hned byl u zrodu fotbalového klubu Čechie Bukov.
Severočeské metropoli zůstal věrný a žije tam i dnes a na ústecké fotbalové šílenství padesátých let rád vzpomíná.
Kdy jste se dostal do modrobílého dresu tehdejšího SK Ústí?
Po dvou letech, co jsem do Ústí přišel. Své zápasy jsme hráli v Předlicích. V roce 1949 jsme se stali přeborníky kraje už jako Sokol Armaturka Ústí. Na podzim posílila náš hráčský kádr čtveřice fotbalistů. Rok poté jsme vybojovali v oblastní soutěži třetí místo a přišly další významné posily.
Čím byl rok 1951 pro ústecký klub významný?
Svaz rozlosoval Československý pohár do čtyř skupin a vítězové měli zajištěný postup do první ligy.
Jak si vedla v poháru Armaturka?
Dravě. Ve dvoukolové soutěži vyřadila postupně sedm týmů. V závěrečných zápasech na Spartě v Praze, když už byla liga jistá, zdolala Kladno. Až ve finále prohrála s Trnavou 0:1.
Jak jste postup prožíval?
Celé Ústí bylo vzhůru nohama. Hráli jsme před vyprodaným hledištěm. Po zápasech byla úplně ochromená tramvajová doprava, jak šly průvody lidí do města. K odvetným zápasům vypravovaly dráhy zvláštní vlaky plné fanoušků. Vše žilo fotbalem.
Radost vaše a vašich fanoušků pro vás byla jedinou odměnou?
Celý tým hráčů vedle fotbalu pracoval a žádné prémie za hru klub nevyplácel. Předvedli jsme neuvěřitelnou šňůru vítězných zápasů a fandové jásali nadšením. Potěšilo nás, když vybírali během zápasu kapesné do klobouku, které nám potom trenér Špindler rozděloval.
V roce 1952 jste rozehráli první ligu a radosti ubylo. Na první výhru jste čekali sedm kol. Co za tím bylo?
Vynikající kolektiv z roku 1951 opustil nejlepší střelec Plánický. Do vojenské služby odešli další tři hráči. Naše kanonýry bohužel nikdo nenahradil. Byli jsme nezkušení a podmínky jsme moc dobré neměli.
Všichni hráči pracovali v Severočeské armaturce?
Ano, v úkolové práci. Šestnáctihodinové směny byly samozřejmostí. Ze dlouhých cest vlakem ze Slovenska po zápasech jsme chodili z nádraží rovnou do továrny.
Žádné hráčské zázemí fotbalisté Ústí neměli?
Jiné oddíly měly svá soustředění, lázně, masáže. Tohle jsme my postrádali. Já jako jediný měl na Bukově textilní obchod. V nutnosti jsem v něm mohl vyvěsit cedulku „inventura“. Ale kluci od ponků jezdili na zápasy v montérkách a potom se zase vraceli do dílen.
Jak vaše fotbalová kariéra skončila?
V krajském přeboru. Já už jako třicátník pokračoval podle potřeby v B-týmu. Později jsem se starou gardou objížděl severočeská hřiště.
Po letech je FK Ústí opět prvoligové. Jak jste spokojený s jeho účinkováním?
Pochopitelně hráčům fandím. Do Teplic ale na zápasy nejezdím. Jen se divím, že šedesát let nestačilo k rekonstrukci ústeckého stadionu. Neudržíme-li se mezi elitou, vrátí se roky čekání na první ligu.
