Před jednadvaceti lety měla Milada Kotová tři zaměstnání. Kromě práce na statistickém úřadě každé ráno uklízela v hradišťském kadeřnictví Šárka na Mariánském náměstí. Dne 17. listopadu 1989 ale do práce nepřišla. Ten den se totiž vdávala. O studentské demonstraci a převratu v Praze neměla tušení, stejně jako většina Hradišťanů.
Obyvatelé tehdy vstávali do běžného dne. Byl pátek, poslední pracovní den. Na autobusovém nádraží na Palackého náměstí vystupovaly od rána desítky zaměstnanců. Movitější zaparkovali své škodovky na největším centrálním parkovišti na Masarykově náměstí a studenti se už od rána těšili na pravidelné setkání v restauraci Koruna.
„Ten den jsme si vybrali proto, že na zámku Nový Světlov v Bojkovicích měli právě volný pokoj na svatební noc. O tom, že to bude významný den pro celý národ, jsme neměli sebemenší tušení,“ zavzpomínala Kotová.
Dnes pětašedesátiletá žena se v devětaosmdesátém roce vdávala podruhé, pracovala na úřadě a živila dvě děti na vysoké škole. „Měli jsme skromnou svatbu, nevzpomínám na ni ráda. Revoluční nálada těch dní mi asi otupila myšlení, některé věci jsem nevnímala a ani toto manželství mi nakonec nevyšlo,“ konstatovala Kotová.
O poznání optimističtější pokračování měl sedmnáctý listopad pro Michala Stránského. Muž, který o pár dnů později chodil studentům do škol vysvětlovat, co se na Národní třídě stalo, očekával svůj svatební den.
Povinnou úřední svatbu měli se ženou za sebou. Sedmnáctý listopad trávil v Ostrožské Nové Vsi přípravami na svatbu v místním kostele. „Věděli jsme o chystané studentské manifestaci. Ale až z večerních zpráv Svobodné Evropy bylo jasné, že se tentokrát stalo něco podstatného,“ popsal Stránský.
Klid před bouří
V pátek ráno přijel do Hradiště i Bořek Žižlavský. Současný místostarosta Buchlovic pracoval v kanceláři podniku Zemědělské zásobování a nákup nedaleko nemocnice. Při cestě minul oblíbený antikvariát a prodejnu potravin Hradišťanka, která byla právě zavřená kvůli rekonstrukci. „Antikvariát byl plný skvostů, miloval jsem to tam,“ svěřil se Žižlavský.
Kromě toho také psal a šířil spolu s dalšími tajné noviny s názvem Ilegální demokracie. „Začali jsme s tím právě v devětaosmdesátém roce. Psali jsme i o politice, ale vycházely tam třeba i básně nebo komiks,“ vysvětlil buchlovický místostarosta.
Oficiálně se na stánky dostaly jediné regionální noviny, Slovácká jiskra, která kopírovala styl Rudého práva. V listopadovém čísle městského Zpravodaje UH se čtenáři za korunu padesát dočetli, že sportovci usilovně nacvičují vystoupení na spartakiádu v roce 1990, že od října funguje sauna na zimním stadionu mládeže a také že ministerstvo obchodu odsouhlasilo otevření prodejny Luxus v Hradišti.
„Na dražší bonboniéry, cukrovinky, víno nebo salámy si lidé chodili do prodejny Eso v Prostřední ulici. K nám do krojového textilu na Mariánském náměstí zase na brokát jezdili až z Rumunska nebo Bulharska,“ zavzpomínala Františka Portlová, která látky tenkrát prodávala.
Oslava víkendu
Oblíbená hospoda ve městě byla Koruna. Scházeli se v ní divadelníci i studenti. „Chodívali jsme se tam po škole naladit na víkend. Alkohol jsem moc nemusel, tak jsem si obvykle dával sodovku, už tehdy byla dražší než pivo. Smažák byl třeba za sedm čtyřicet, pivo za dvě padesát,“ připomněl Josef Korvas. Současný ředitel hradišťských městských kin byl tehdy v maturitním ročníku na gymnáziu.
V pátek 17. listopadu 1989 se řada lidí potkala ve staroměstském Klubu mládeže, známém UHáčku. Sídlil v budově dnešní radnice. Večer měl název Študáci bez kantorů a sešli se při něm písničkáři, středoškolské kapely a divadla kvůli oslavě Dne studentstva.
„Vím, že jsme se moc dobře bavili, bylo veselo, tančili jsme. Zatímco na Národní třídě esenbáci mlátili studenty. Ale to jsme se dověděli až později,“ poznamenala Marcela Halušková. Právě ona je zachycená na fotografii, která uvozovala loňskou vzpomínkovou výstavu k dvacátému výročí sametové revoluce v kině Hvězda.
První svíčku zapálili v Hradišti o tři dny později manželé Niklovi. Pátek strávili v Praze, ale místo studentské demonstrace si popletli.
„Špatně jsme si zapamatovali, kde se studenti sešli, a přijeli jsme jinam. V neděli jsme se vrátili do Hradiště, a když jsem říkal, že v Praze padl režim, všichni byli překvapení,“ prohlásil Jaroslav Nikl. V pondělí lidé přišli ke kašně na Masarykově náměstí, kterou studenti přenesli k morovému sloupu.
„Vzpomínám si, že od sloupu šli studenti potichu průvodem po městě a zpovzdálí je sledovali esenbáci,“ dodal Radovan Kunc. Bydlel na Mariánském náměstí a o pár dnů později se stal jedním ze zástupců Občanského fóra.
