„A támhle se minulý měsíc zabila jedna mladá Francouzka,“ oznamuje radostně instruktor Pablo. Prstem ukazuje na propast zařízlou do horského hřebene. „Málo brzdila. Letěla sto metrů,“ vypráví skoro s hrdostí mladý Bolivijec. Skupinka cyklistů, která mu zaraženě naslouchá, chvíli čeká, až průvodce přizná, že to celé je jen poněkud nevybíravý humor. Ale on tomu naopak ještě nasadí korunu: vysvětluje, že i když jízdu po téhle stezce podnikne každý na své riziko, vše je v pohodě, protože kdo spadne do propasti, toho samozřejmě vytáhnou zase ven. Ještě že tak, to se hned člověku uleví.
Cestovatel každopádně nemůže říct, že nebyl předem varován. Co má na téhle neblaze proslulé horské silnici čekat, to totiž nekompromisně hlásá už její název El Camino de la Muerte – Cesta smrti. Na pozoruhodné silnici klesající od vrcholků bolivijských And až do tropického pralesa prý ročně zahynou dvě až tři stovky lidí. Většina z toho jsou cestující v autobusech nebo autech. Do statistiky ale přispívají i sportovci. „Od roku 1998 ztratilo na Cestě smrti život víc než 22 cyklistů,“ uvádí magazín La Paz Life.
Smrtící riziko má ale asi svou zvrácenou přitažlivost. Místo aby cestovatele od téhle silnice odpudilo na sto honů, na věhlasu smrtonosného sjezdu tu vyrostla celá turistická mašinerie. Bolivijci vám půjčí kolo, helmu a zkušeného průvodce. Vy jen podepíšete reverz, že to celé podnikáte na vlastní nebezpečí, a když se rozplácnete o skálu, agentura nemusí platit pozůstalým ani zlámanou grešli. Pak nasednete na bicykl… a vzhůru dolů. Přání kamarádům „zlom vaz“ tentokrát raději vynechte.
Tohle je doslova úlet
Většina cestovatelů absolvuje z vyhlášené silnice jen její nejdramatičtější úsek, který měří asi 60 kilometrů. Začíná v horském sedle La Cumbre nedaleko města La Paz ve výšce 4700 metrů nad mořem. Odtud se cesta kroutí serpentinami dolů směrem k Amazonské nížině. Cyklisté nejdřív jedou po asfaltce, kde je normální silniční provoz. Posléze přejedou na souběžnou nezpevněnou kamenitou cestu, kde sice jezdí méně aut a náklaďáků, ale pro kterou je zároveň i označení silnice už příliš velkorysé.
Jízda po ní je ovšem fascinujícím zážitkem hned z několika důvodů. Především vám vyplaví do krve nejmíň pětiletou zásobu adrenalinu. Cesta má totiž v nejužších pasážích šířku pouhé dva metry a příkrý sklon. Hned za krajnicí přitom číhá téměř kolmý sráz do propasti. V některých místech je hloubka údolí pod Cestou smrti až 400 metrů. Při sjezdu musíte navíc dodržovat zvláštní pravidlo, že jedete vlevo, tedy blíž ke kraji srázu. Z pravé strany se předjíždí.
V praxi to tedy vypadá tak, že se vám bicykl během pár vteřin rozjede třicetikilometrovou rychlostí a vy svištíte půl metru od hrany hluboké propasti, od které vás nedělí žádná svodidla ani porost. Bahnitá cesta je navíc náležitě kluzká. Nejnebezpečnější momenty nastávají v serpentinách, kdy odstředivá síla tlačí kolo ještě blíž ke kraji cesty. Velká část smrtelných nehod vzniká zřejmě právě tak, že si cyklista v euforii ze strhující jízdy dostatečně nepřibrzdí před zatáčkou a pak v serpentině doslova vylétne ze silnice. Cynik by řekl, že tenhle sjezd je prostě úlet.
Zase jste se kochal, doktore?
El Camino de la Muerte ale není jen adrenalinová horská dráha, jsou to i úchvatné přírodní scenérie, z nichž vám hluboko spadne přinejmenším brada. Snad nikde jinde na světě nepřechází zasněžené vysokohorské pásmo tak rychle a plynule do bujného tropického pralesa. Na začátku sjezdu cyklista jen krájí mlhu a kolem nevidí než husté mléko. Kde jsou jako ty výhledy, kde jsou ty kaňony? Ale stačí, aby se mlha na moment roztrhla, a najednou vidíte, že celou dobu jedete po hraně nad stometrovým srázem. Ale výhled bere dech.
V tom ovšem spočívá další past. Jakmile se totiž před cyklistou otevře majestátní vyhlídka, zapomene se soustředit na řízení. Okouzleně se dívá do dáli, a jak se tak kochá, najednou si uvědomí, že přece pořád jede! A málem už přepadl přes okraj nebo nevybral zatáčku. Čech je naštěstí pamětliv rozkošné postavy doktora z filmu Vesničko má středisková, jehož kochání se krajinou pravidelně končilo autonehodou. Na Cestě smrti to ale může být fatální. Takže základní přikázání zní: když se chceš kochat, vždycky nejdřív zastav.
Ta opravdu krušná část
Jednodenní zběsilá jízda obvykle končí u malebného městečka Coroico. Z cyklisty se tu odpaří všechna dešťová voda, kterou při sjezdu do oblečení nachytal, protože je tu o dvacet stupňů tepleji než nahoře v horách. A kouří se i z brzdových destiček bicyklu, vždyť jste vlastně celých 60 kilometrů jen usilovně brzdili. Pedály jsou při sjezdu skoro zbytečné, veškerou práci odvede za cyklistu gravitace.
Skutečný cyklista-drsňák by vyšlapal silnici v opačném směru, tedy z nížiny do hor. Ale to ne, na naprostou většinu turistů čeká u Coroica mikrobus, který naloží je i kola a odveze je pohodlně zpátky do horského La Pazu. Tam si večer poklepou na rameno v baru nad šálkem čaje z koky a vyfotí se pro Facebook v hrdinském tričku s nápisem „Přežil jsem nejnebezpečnější silnici světa“.
Ze spektakulární stezky se tak čím dál víc stává masová atrakce a ze smrtelných nehod marketingový nástroj. Ironií přitom je, že tam, kde většina turistů svou jízdu zakončí, vlastně ta skutečná Cesta smrti teprve začíná.
Od Coroica totiž pokračuje dál víc než 250 kilometrů na sever směrem do města Rurrenabaque, které je základnou pro výpravy do bolivijské Amazonie.
A šokující poměry na téhle „dálnici“, s nimiž jsou konfrontováni řadoví Bolivijci v rozhrkaných autobusech nebo na korbách náklaďáku, to je teprve síla. Silnice vede údolím nad dravou řekou Beni a v mnoha místech je široká přesně jako náprava autobusu, ani o milimetr víc. Když vykouknete v takovou chvíli z okna, vidíte sto metrů pod sebou zpěněnou řeku a nechápete, jak může bus „jet vzduchem“. Pokud se na užších místech potkají dva vozy v protisměru, ten slabší musí ustoupit a i několik desítek metrů couvat.
Běžné jsou sesuvy půdy. Kde ukousnou kus vozovky, pasažéři vystoupí a řidič sám pomalinku vede autobus po hraně srázu. Nervy drásající divadlo si cestující filmují na mobily, takže když má nebohý řidič smůlu a autobus po bahně sklouzne do propasti, státní televize má ve večerních zprávách zase jednou co vysílat.
Asfalt se pravidelně střídá s bahnem. Věčně rozbitou silnici musejí dělníci pořád opravovat, což s sebou na mnoha místech nese oblaka prachu. Po 14 nekonečných hodinách, což je průměrná doba autobusového spoje z Coroica do Rurre, budete prachem celí obalení a také propocení skrz naskrz – dílem z tropického vedra, dílem od nervů. Konec každého putování s sebou vždycky nese jistou katarzi, ovšem když dojedete do Rurre a před vámi se otevře rovný zelený oceán Amazonie, blaženost je dvojnásobná. To z úlevy, že máte konečně i tu druhou, skutečnou Cestou smrti za sebou.
Jenomže úleva netrvá dlouho. Podrbete se za uchem a volky nevolky si položíte řečnickou otázku: No jo sakra, ale kudy že se to potom zase budu muset vracet do La Pazu?!
—
Nejnebezpečnější silnice světa
Začíná v bolivijském městě La Paz vysoko v jihoamerických Andách a klesá na sever do Amazonské nížiny. Úsek mezi sedlem La Cumbre a městečkem Coroico je legendární výzvou pro cyklisty. Trasa měří 64 kilometrů a převýšení je 3500 metrů. Vybavení zahrnující terénní kolo, helmu a chrániče si lze vypůjčit u cestovních agentur v La Pazu v ceně od 50 dolarů na den. Musíte ale podepsat, že smrtonosný sjezd podnikáte jen na vlastní riziko.
