Afroameričané mají Martina Luthera Kinga. Písečtí Romové Míšu | E15.cz

Afroameričané mají Martina Luthera Kinga. Písečtí Romové Míšu

Už na základní škole se Michal Mižigár z Písku rozhodl, že změní svět. Dělá všechno pro to, aby zmizely předsudky mezi Romy a „Neromy“.

le nikdo mu neřekne jinak než Míša nebo Mižu. Na první pohled normální kluk. Nijak se neliší od svých vrstevníků. Ale jen do chvíle, než začne vyprávět o svém životě a plánech do budoucna. Devatenáctiletý mladík se totiž rozhodl změnit pohled většiny na Romy i Romy samotné. Sám je jedním z nich. Vystudoval píseckou obchodní akademii a nastupuje do prvního ročníku na Karlově univerzitě v Praze.

Styděl se za své chyby

Ve dvou měsících Míša prodělal zápal mozkových blan. Nemoc mu vzala z velké části sluch. Naučil se ale odezírat ze rtů, a tak na tento handicap přišla až vychovatelka v mateřské školce. Od šesti let nosí naslouchátka. Ani to mu ale nezabránilo, aby od dvanácti let tančil v souboru, který v Písku založila Jana Balážová. Proto, aby romské děti měly nějakou činnost. Byli úspěšní a vyhrávali taneční soutěže. Před čtyřmi lety ale jeho zakladatelka zemřela. „Dlouho jsme se z toho všichni vzpamatovávali. Pak jsme si řekli, že když už s námi začala pracovat, neměli bychom na to zapomenout. Fungujeme dodnes,“ popisuje Mižu. Přibližně ve stejné době ho učitelka na základní škole Edvarda Beneše, kam tehdy chodil, požádala, jestli by nemohl napsat článek o romské kultuře do školního časopisu. „Byl celý červený, plný gramatických chyb. Po pravdě, neučil jsem se dřív moc dobře,“ vzpomíná dnes devatenáctiletý mladík. Za chyby se styděl. Ale zjistil, že ho psaní baví. Začal se víc učit češtinu. Stále častěji dodával příspěvky do školního časopisu. Snažil se přibližovat spolužákům romské etnikum. „Je to o předsudcích. Lidé se bojí, že se na ně ostatní budou dívat divně, když se spřátelí s Romy, mají na ně spíš negativní názor a naopak. Když si vzal Rom Češku, někdy se to zase nelíbilo romské rodině,“ popisuje Michal Mižigár. A tím začal jeho boj. Za lepší svět. Za smazání rozdílů mezi Romy a „Neromy“, jak Mižu nazývá Čechy.
Sluchový handicap Michalovi Mižigárovi málem překazil plány na středoškolská studia. Lékaři mu doporučili, aby se šel vyučit na kuchaře. Že by nezvládl cizí jazyky a maturitní zkoušku. Byl z toho nešťastný. Vedoucí centra Naděje Petr Hladík ale chlapce podpořil, a tak Míša s jeho pomocí zvládl přijímací zkoušky i z obávané matematiky. Rodiče Michalovi pomoci v tomto směru nemohli. Otec má základní vzdělání, matka nedodělala učební obor. Stále psal. I v romštině. Ze začátku sbíral pohádky, pak zkoušel poezii, ta mu ale moc nešla. Zaměřil se proto hlavně na prózu, na povídky. A právě o nejlepší romskou povídku vyhlásilo Občanské sdružení Romea v Praze v roce 2006 Literární cenu Mileny Hübschmannové. „Přemýšlel jsem, že bych tam něco poslal. Trochu jsem se toho ale bál,“ vzpomíná.

Vyhrál literární cenu

Nakonec se odhodlal a poslední možný den běžel na poštu. „To bylo v dubnu a v prosinci mi volali, že jsem vyhrál první místo, abych se dostavil do Prahy,“ pokračuje. Literární cena mu v následujících letech otevřela dveře dál. „V roce 2007 jsem dostal pozvání do umělecké dílny Idy Kelarové, která podporuje romské talenty. Byl jsem tam také u zrodu filmu, který režíroval Janek Růžička, Černá hvězda, což je dokumentární film o táboře, kde musely pracovat děti. Vymysleli první díl a já měl napsat druhý. Psalo nás několik a byla to úžasná zkušenost v tom, že jsem zjistil, že je víc romských dětí, které mají talent a chtějí něčeho dosáhnout,“ popisuje Míša. Všichni měli stejný cíl. Dokázat, že Romové se také umí postavit na vlastní nohy a prezentovat svou kulturu. S Idou Kelarovou a sdružením Miret spolupracuje Michal Mižigár dodnes. Loni absolvoval stáž v USA. Předcházela jí ale náročná přihláška v angličtině. Jednou z podmínek byla esej v angličtině. „Tehdy jsem ji ještě neuměl ani v češtině, probírali jsme to ve škole až o půl roku později. Bral jsem to tak, že mě vezmou, nebo ne,“ říká. Po dvou týdnech se dozvěděl, že letí do Ameriky. Společně s dalšími osmnácti studenty ze Slovenska, Česka a Maďarska. „Ze začátku jsme tam měli workshopy v angličtině. Na téma kdo jsem, co chceme dokázat, proč jsme tady, co je náš cíl. Špatně slyším, takže jsem byl odkázaný hlavně na odezírání ze rtů,“ vypráví Mižu. Poznávali i americké národnostní menšiny. Dozvěděl se tak informace, které neslyšel ani ve škole. „Amerika celkově mi hodně dala, uvědomil jsem si, že Romové potřebují osobnost, jako měli třeba Afroameričané v podobě Martina Luthera Kinga. Je to svým způsobem můj vzor,“ míní Michal Mižigár. Ve Washingtonu DC, Coloradu, Jižní Dakotě a Denveru strávil měsíc. „Zpátky jsem přijel jako změněný člověk. S tím, že nejsou žádné překážky, jen různé okolnosti. Byly to zajímavé informace, jak obstát v životě,“ chválí si.
Za pár dní nastupuje Mižu do prvního ročníku vysoké školy. Bude studovat romistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. „Od mala jsem chtěl dělat spoustu zaměstnání. Přes herce, kněze po pekaře, nakonec jsem si podával přihlášku i na práva do Brna. Byla tam ale velká konkurence. Možná to zkusím za rok,“ uvažuje. Jeho mladší bratr by chtěl zkusit příští rok přijímačky na konzervatoř. Jedenáctiletá sestra krásně zpívá a má v plánu jít v Míšových stopách a studovat obchodní akademii. „Doufám, že to oběma vyjde,“ usmívá se.
A co by chtěl v životě ještě dokázat? „Vysokoškolské vzdělání, mít fajn rodinu a prezentovat romskou kulturu. Myslím si, že všichni jsme lidi a můžeme společně žít bez ohledu na to, jestli jsem Rom, Čech nebo Vietnamec,“ míní Michal Mižigár.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!