Ahoj, proč jsi přijel do Íránu?

S tímto pohledem Evropana odjíždím do země, jež se vědomě snaží stylizovat do role enfant terrible světové politické scény a být lídrem protiamerických nálad. A jež si to může navzdory uvaleným sankcím díky svým značným zásobám ropy a plynu dovolit.

Po příjezdu však zjišťuji, že běžný život Íránců je na světelné roky vzdálený mezinárodní politice Teheránu. V zemi s téměř 50procentní nezaměstnaností, oficiálně přiznanou inflací 20 procent a neoficiální okolo 40 procent, se ceny mění doslova v přímém přenosu. Všichni se musí pořádně ohánět, aby se uživili, a velkolepé mocenské plány jsou jim ukradené. Chudoba je viditelná. Ale ještě více než existenční starosti se ve tvářích Íránců zračí frustrace. Režim nedovoluje svobodně dýchat a žít podle vlastních představ. Seberealizace je slovo, jehož význam se ztrácí v šedi nalinkovaných dní. Íránci jsou velcí vlastenci, ale poslední roky nedokážou být hrdí na svou zem. Citlivě vnímají její negativní obraz v zahraničí, na kterém nemají sebemenší podíl. Diví se, proč chce vlastně někdo navštívit a poznávat zemi, která zvenčí působí tak nepřátelsky. „Ahoj, proč jsi přijel do Íránu?“ je častější otázka než zdvořilostní „Jak se máš?“

Proč tedy navštívit zemi, kde každodenní život řídí náboženské autority, kde si ženy povinně zahalují vlasy i postavu hidžábem a kde údajně neexistují homosexuálové? Milí Íránci i vy ostatní, na to existuje lehká odpověď. Protože Írán je více než jen Ahmadínežádovy xenofobní projevy, náboženská policie dbající na počestnost žen a genderově rozdělené dopravní prostředky.

Autor je cestovatel