Československo je v roce 1948 v rukou komunistů, státní moc se snaží zcela ovládnout společnost. Katolická církev není v jejích očích ideovou a charitativní organizací, ale opoziční politickou silou.
„Konečným cílem komunistů byla likvidace náboženství jako světového názoru. Prvním krokem bylo církev ovládnout a vytvořit národní katolickou církev odtrženou od Vatikánu. Druhým prosazování ideologie ateismu,“ uvádí Adam Skála z plzeňského archivu. Proticírkevní linie státu před šedesáti lety počítá v tomto duchu i s tzv. Akcí K, ve které se mají zlikvidovat mužské řeholní domy a příslušníci řádů mají být internováni.
Opěrné body reakce
Na františkány, kteří klášter s kostelem založili v Plzni již kolem roku 1300, dopadne v dubnu 1950 akce drtivou silou. „Zatím jsme nezjistili, že by některý z duchovních tohoto kláštera napadal lidově demokratické zřízení,“ zazní v hlášení z roku 1949. Ale ani to plzeňským františkánům nepomůže. Kláštery jsou opěrné body reakce, prohlašuje už počátkem roku 1949 nechvalně známý Alexej Čepička na schůzi církevní komise. V březnu 1950 už přichází tvrdý úder.
V polovině března je zatčeno sedm čelních představitelů řeholí, z františkánů je to Jan Evangelista Urban. Všichni jsou označeni za špiony Vatikánu. Každý řád měl prý rozdělenou úlohu, františkáni měli nabádat věřící na vesnici k sabotážím.
Zásah plný utajení
Proces začíná jednatřicátého března a už druhý den se rozjíždí propagandistická kampaň. V plzeňské Pravdě vychází článek s výmluvným názvem Kláštery semeništěm zrady a sabotáže. Je sice prvního dubna, aprílové číslo to ale rozhodně není. Pátého dubna – přesně podle plánu – vynášejí soudci rozsudky. Urban dostává čtrnáct let, a to patří k těm mírněji potrestaným. O týden později vydává generální tajemník strany Rudolf Slánský tajnou směrnici, že třináctého dubna se kláštery vyklidí. V Plzni se první fáze Akce K dotkne právě františkánů a redemptoristů. Hodinu před půlnocí šest příslušníků státní bezpečnosti a šestnáct policistů zasáhne v obou klášterech. Akce připomínala vojenský přepad: nejdřív zajistit všechny vchody, pak obsadit klášter, vzbudit řeholníky a vyklidit. Františkáni byli odvezeni osobními auty. „To utajení bylo velké. Řidič auta neznal cíl cesty, před nimi jela spojka na motorce. Ale i ona znala jen část cesty, poté ji vždy vystřídala další. Tak mi o té akci vyprávěli řeholníci, kteří se vrátili později z internačního tábora,“ říká plzeňský duchovní Emil Soukup, který sídlí právě ve františkánském klášteře. Řeholníky odvezla bezpečnost na sever Čech. „Byli internováni v Broumově a Bohosudově, v Oseku byli salesiáni, v Králíkách byli redemptoristé. Až do roku 1960. „Některé později zavřeli, mladší sloužili často u pétépáků,“ vysvětluje jejich další osud Soukup. Proč to všechno?
„Řeholníkům řekli, že je vlastně chrání před rozzlobeným lidem, a veřejnosti zase tvrdili, že v klášteře schovávali zbraně,“ popisuje Emil Soukup. Na začátku září 1950 převzala plzeňský františkánský klášter Národní správa studentského domu v Plzni. O tři roky později připadla budova Západočeskému muzeu. Akce K byla dotažená až do konce, přesto se státní moci jeden z hlavních cílů režimu – odtrhnout církev od Vatikánu – uskutečnit nepovedlo. V červenci 1950 se na Velehrad sjely více než čtyři stovky kněží, celou akci pečlivě připravovali komunisté. Právě tady měli duchovní projevit vůli k odloučení od Říma. „Jenže v závěru jednání se zvedl nitranský biskup mons. Eduard Necsey, který prohlásil, že je třeba, aby účastníci vyjádřili ještě úctu a věrnost papeži. Přítomní kněží povstali a spontánním potleskem vyjádřili souhlas s biskupovým návrhem,“ připomíná Soukup. Katolíci se tak nikdy zcela nepodvolili. Františkáni se vrátili do Plzně až v roce 1996.
