Kdo četl Alanovu válku, toho aktuální svazek překvapí opravdu pramálo. Guibertův styl není příliš komiksový, jednotlivá okénka spíše než jako součást většího grafického díla působí jako samostatné obrazy. Sekvenční vyprávění pak Guibertovi dělá opravdu velké problémy. I proto se často uchyluje k sáhodlouhým textovým pasážím, které vyprávějí Copeovy osudy. Dílo tak je velmi statické. Zároveň však Guibertovi nelze upřít schopnost tímto způsobem zachycovat i emočně velmi komplikované situace (smrt matky, při níž malý Alan nedokáže smutnit, ačkoli jej do té doby dojímalo téměř vše).
Sympatický pak je Guibertův výtvarný styl, který lze jednoduše označit za staromilecký. Přesto v dobrém slova smyslu, protože celek odpovídá požadavkům žánru – jde o vzpomínky stárnoucího muže na vlastní dětství. Jednotlivé výjevy tak připomínají fotografické momentky, které jsou jen jemně estetizovány Guibertovou kresbou. Často jsou fotografie i přiznaným inspiračním zdrojem (skupinové a jiné rodinné snímky). Vložené vyprávění o dědečkovi bojujícím v občanské válce se inspiruje v dobových rodokapsech, vše tedy potvrzuje romantizující tón celého díla.
A právě v něm je největší problém grafického románu. Alan Cope sice měl ve vší obyčejnosti velmi zajímavý život, jeho vzpomínání je ale zatíženo extrémní adorací a nekritičností toho, kdo je zachycuje (tedy Guiberta). Tempo díla je tak příliš rozvláčné, dozvídáme se spoustu zbytečností a marginalit, naopak to nejdůležitější pro psychologii vyrůstajícího chlapce zůstává odbyto. Komiks také končí přesně tam, kdy by vlastně měl začít, tedy zmíněným úmrtím matky.
Étos knihy tak připomíná Káju Maříka, který v současném světě a konkurenci zábavných děl může uspět jen stěží. Přesto i Alanovo dětství si najde své sympatizanty, stejně jako je má legendární venkovská sága.
Emmanuel Guibert: Alanovo dětství
Nakladatelství: Meander, 2014
Překlad: Alena Jurion
Hodnocení: 60 %
