V prosinci roku 1989 už bylo jasné, že se komunistický režim zhroutil. A Zlíňany čekal jeden velký úkol. Zbavit se po čtyřiceti letech potupného jména po prvním komunistickém prezidentovi Gottwaldovi.
„Od začátku bylo jasné, že jméno Gottwaldov je nepřijatelné. Tomáš Baťa po revoluci ohlásil, že by se rád do svého rodného města podíval, a my jsme ho chtěli samozřejmě uvítat ve Zlíně, ne v Gottwaldově,“ vzpomíná Albert Černý z tehdejšího Občanského fóra.
Právě on se před dvaceti lety vypravil do Prahy přesvědčovat úředníky ministerstva vnitra, aby změnili název města. „Pořád jsme o tom jen mluvili, až jsem se zdravě naštval a řekl, že musíme něco udělat. Bez znalosti nějakého zákona jsem se to pokusil zařídit. Ostatně zákony tehdy byly vlastně nepřístupné, aby si je náhodou lidi nemohli přečíst a nedozvěděli se, na co ještě mají právo,“ říká Černý.
Do Prahy se vydal s tajemníkem komunistického Městského národního výboru. „Byl ochotný vyjít vstříc Občanskému fóru, vyznal se ve formálních věcech a předpisech. Vzali jsme služební auto národního výboru a vyrazili,“ popisuje Černý.
Na ministerstvu delegaci z Gottwaldova upozornili, že přejmenování města je sice v nových poměrech logické, ale že to nebude jednoduché. Dokonce hrozilo, že se původní název vrátí jen městu a okres bude dál Gottwaldov. Byla potřeba spousta vyřizování.
„Na to ale nebyl čas. Už 16. prosince měl přijet Tomáš Baťa. Nakonec jsme je přesvědčili a řekli, že nám to lejstro dají,“ dodává tehdejší aktivista Občanského fóra. Na písemné vyjádření úředníků už ve Zlíně nečekali.
„Vrátil jsem se vítězoslavně domů. Původně jsme mohli začít jednat až poté, co nám pošlou z ministerstva své rozhodnutí, ale měli jsme revoluci, a tak jsme cedule začali předělávat okamžitě. Chlapi ze správy silnic nám řekli, že můžou začít hned další den. Už je měli namalované a nachystané, bylo to fantastické,“ vzpomíná Černý.
Přesto nepatřil k těm, které by bylo v listopadu 1989 ani později vidět nejvíc. Velký kus práce ale odváděl už od roku 1968, kdy pomáhal Klubu angažovaných nestraníků. Tehdy působil jako herec v opavském divadle. Po sovětské okupaci skončil na místě řidiče tramvaje v Brně. Největší potíže přišly poté, co podepsal Chartu 77 a pracoval ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, psal různé dokumenty a stanovy. Komunisté ho za to potrestali třemi roky vězení.
Sametová revoluce změnila jeho život od základu. Stal se poslancem tehdejšího Federálního shromáždění a působil dokonce i na ministerstvu vnitra. Po dvaceti letech od revoluce si dnes užívá bývalý disident důchodu, který tráví v Otrokovicích.
