Na kafe chodí písničkář Josef Fousek nedaleko bytu, kde se ženou žije. Ve sportbaru Nagano na Sítné má „svůj“ stůl, ze kterého vidí, kdo vchází dovnitř i odchází. Čas od času se pozdraví s kamarády a známými, nikdy nechodí bez papíru a tužky.
„Většina mých současných fejetonů vznikla tady. Moc dobře se tu píše, zvlášť dopoledne, když je klid,“ říká muž, který loni oslavil sedmdesátku, ale vypadá stejně, jako když začínal v osmdesátých letech zpívat v Semaforu. Pravda, jen vlasy za tu dobu trochu zešedivěly.
Příběh Pepy Fouska je další ze seriálu o osobnostech Kladna. Štafetu mu předal hokejista Jaromír Jágr.
„Když se v souvislosti se mnou řekne slovo celebrita nebo V.I.P., dostávám osypky. Za ně považuju zdravotní sestry v léčebnách dlouhodobě nemocných, kde se starají o jiné a dřou za mizerný plat,“ tvrdí písničkář. Osobností současného Kladna je podle něj malířka a grafička Jitka Válová.
Brigáda v pohraničí
Když ve čtrnácti letech utekl ze školy, která ho nebavila, nevěřil, že se jednou stane spisovatelem, zpěvákem, fotografem či boxerským šampionem. Chtěl si jen užít svobody.
„Byl jsem dítě ulice. Zbožňoval jsem dobrodružství, které ve mně doutnalo nejprve prostřednictvím Timura a jeho party a potom se díky Foglarovým Rychlým šípům rozhořelo,“ vzpomíná Fousek.
V patnácti letech nastoupil do tehdejších Spojených oceláren Poldi Kladno. Vážil sice pár kilo, přesto pomáhal v kovárně. Těžká práce ho nebavila, a tak se sbalil a odjel na rok do pohraničí pást jalovice a sekat trávu.
„Mohl jsem obdivovat, jak se rodí telátko, naučil se pít rum, kouřit partyzánky a číst letáky ze Západu. Tehdy už jsem uměl pár akordů na kytaru, které mě naučil havíř Václav Procházka,“ vypráví. Od něho zná i svou oblíbenou písničku Hledám děvče na boogie woogie.
Harmoniku převzal syn
Původně hrál Josef Fousek na tahací harmoniku, jak si přál otec. Jenže to se mu nelíbilo, a tak do hudební školy přestal chodit. Nakonec vzal sekeru a harmoniku, na kterou si jeho táta půjčil peníze a léta ji splácel, přesekl vejpůl. Jeden díl pak dal bratrovi.
„Když byl otec po smrti, objevil jsem v jeho kabátě kousek perleti. Tehdy jsem si uvědomil, jak moc si asi přál, abych si na ni hrál,“ říká smutně Josef Fousek. Na harmoniku, byť foukací, tak alespoň hraje jeho syn Tomáš. Čas od času koncertují společně.
Mladá nevěsta
Z pohraničí se vrátil do Poldovky, potom se upsal na vojnu, ale zjistil, že je antimilitarista. Už před vojnou začal trochu boxovat, nakonec se stal dvakrát přeborníkem kraje ve střední váze a v roce 1962 se dostal na Mistrovství ČSSR v boxu mezi osm nejlepších.
„Za přeborníka kraje jsem dostal guláš a červenou limonádu, za druhého chlebíček se šunkou a čaj a za účast na mistrovství si koupil dva buřty a pití. Takové byly tehdy odměny,“ srovnává tehdy rok ženatý Fousek.
Ani jeho vstup do manželství přitom nebyl jednoduše řečeno „obvyklý“. Svou ženu Jarmilu poznal jako voják, když se toulal s trampy kolem Berounky. Bylo jí 13,5 roku. „Už tenkrát jsem jí řekl, že si ji vezmu za ženu, i když si o mně musela myslet, že jsem pitomec. Ale stalo se. Brali jsme se, když mně bylo třiadvacet let a jí osmnáct,“ podotýká s úsměvem písničkář. Na manželku nedá dopustit. Je pro něj pilířem, na kterém stojí jeho život.
*Andělé…*
Jedny z prvních Fouskových textů vznikly v teplickém sanatoriu, kde si léčil astma a bronchitidu, první Písně trhlé, jakési kuplety s ilustracemi Přemysla Povondry, vyšly s přičiněním Františka Tichého a Propagace spojených oceláren v malém nákladu pár desítek kusů. To je minulost.
Dnes má na svém kontě třiadvacet knížek, koncertoval kromě Česka, v USA, Kanadě, Austrálii a dalších zemích Evropy. „Mám o čem psát, mám vlastní zkušenosti, proto mi texty lidé věří,“ vysvětluje.
Dva sourozenci před jeho narozením zemřeli, další bratr se dožil pouhých osmačtyřiceti let a on o sobě tvrdí, že se třikrát narodil. Nejprve v nemocnici, poté přežil těžký infarkt, který ho postihl na pódiu, a před deseti lety prodělal složitou operaci srdce.
Po jedné z těchto „zkoušek“ napsal text písničky, která patří mezi nejhranější smuteční melodie: Až mě andělé, kterou zhudebnil a zpívá Petr Spálený. „Vždycky mi zatrne, když ji slyším. Miluška Voborníková mne přitom uklidňuje, že to je obrovská čest, pokud si lidé přejí, aby je nebo jejich nejbližší vyprovázela na druhý břeh právě tahle písnička. Asi má pravdu,“ poznamenává Fousek.
Výraznou kapitolu jeho života tvoří fotografie. Jeho snímky z cyklu Lidičky by se v budoucnosti mohly objevit v knize Životopisná píseň Kladna.
