Elektrické vláčky milovali kluci i muži. A milují je dodnes. I když je paradoxní, že pro mašinky se za komunistů jezdilo do bývalé NDR a dodnes se stále nejlíp nakupují v Německu.
Součkovy mašinky jsou dnes unikátní sbírkou v České republice. Vystavuje je na zámku v Trmicích. Na třinácti kolejištích se prohánějí mašinky různého původu, ty nejstarší pamatují ještě prodejny Modelář.
„Vždycky přišly tři vagonky a pět mašinek, takže většina lidí ve frontě měla smůlu. O doplňcích, třeba o smrčkách, ani nemluvím. To jsem ostříhal chlupy z koštěte, stočil je, přidal trošku lepidla a piliny a byl z toho smrček. Taky jsem dělal domky z polystyrenu, pomáhal si sádrou,“ vzpomíná Souček. Dodává, že manuální zručnost už je možná dnešním dětem cizí.
Ježíšek s angličákem
Dalším dětským snem byly angličáky. Ty se také prodávaly jen občas a do běžných hračkáren se ani nedostaly. „V Liberci, kde jsem se narodil, je prodával Mladý technik. Ani tady se na pult často nedostaly, lidi neváhali podplácet vedoucí skladů, aby autíčka sehnali,“ vzpomíná Pavel Šonka.
Autíčka do republiky dovážel Podnik zahraničního obchodu s centrálou v Praze, který také rozhodoval, kolik sad do jednotlivých krajů půjde. „Moje sestra v druhé polovině osmdesátých let pracovala ve státním podniku Drobné zboží, který rozvážel hračky po ostatních prodejnách v severočeském regionu. V jedné zásilce bylo třicet, maximálně padesát autíček. Pro celý kraj. Díky sestře jsem ale měl jako kluk to štěstí, že mi Ježíšek vždycky angličáka nadělil,“ vzpomíná Šonka.
Merkurový hit
K hitům předrevolučních hraček patřily také chodicí a čůrací panenky, štěkací psi na baterii, magické tabulky, sklápěčky, které uvezly menší dítě, dřevěné houpačky, skleněné kuličky, autodráha. Sháněly se stejně těžce jako angličáky. „Jako dítě jsem miloval kuličky. Chtěl jsem skleněnky, ale prodávaly se jen hliněnky. Ty se brzy rozpadly nebo se oloupala barva,“ vzpomíná Roman Mareček.
„Jako malá holka jsem byla nadšená z chodičky. Hýbala nohama a mrkala. Měla jsem štěstí, že maminka prodávala v hračkárně. Takže když letěly céčka, šla jsem vždycky s módou,“ vzpomíná Eva Břeňová z Litoměřic.
Litoměřické muzeum v těchto dnech připomíná jiný hračkový hit – stavebnici Merkur. Stavebnice s kovovými barevnými dílky, které se spojují šroubky a matičkami, se prodává dodnes.
První vyrobila v roce 1925 firma Jaroslava Vancla v Polici nad Metují. Stavebnice přežila válku a poválečná léta, po revoluci 1989 také privatizaci, ale výroba byla ukončena v roce 1993. Naštěstí se ji po pár letech podařilo obnovit, takže krabice s Merkurem mají i dnes čestné místo v prodejních regálech. Jiří Mládek staví z Merkuru v Roudnici nad Labem model Ocelového města. Merkur je mu koníčkem od dětství, dnes patří mezi pětici největších sběratelů dětských stavebnic ve světě. Jeho „merkurová“ sbírka má 521 kusů a váží 1370 kilogramů.
Romantika s Igráčky
„Nejvíc ze všech hraček jsem milovala Igráčky. Malým plastovým postavičkám jsem vytvářela příběhy podobné dnešním telenovelám.
Třeba že zahradník miloval zdravotní sestřičku, ale ta byla zblázněná do traktoristy. Každá postavička byla jiná, i když po odmontování vlasů a dalších rekvizit už jsem je nerozeznala,“ vzpomíná Petra Tachecí z Děčína.
Také si prý šetřila na Barbie. Na tu pravou, s ohýbacíma nohama a vlasy, které se nezměnily v koudel. Vzpomíná také na gramofonové desky s pohádkami. „Koupit je byla pěkná bojovka, vystála jsem s maminkou nejednu frontu před Supraphonem. Dodneška mám Macha a Šebestovou, Rákosníčka, Maxipsa Fíka,“ říká Tachecí.
„Maminka mě jako malou holčičku každý rok nechávala fotit u fotografa. Na jedné fotce mám slzy v očích. Půjčili mi totiž malou gumovou panenku, ale já se chtěla fotit s mrkačkou. Tu ale v zásobách neměli. Obrečela jsem to,“ vzpomíná Jitka Cavínová z Teplic. „Pořád fotím děti s hračkami. Mám jich tady po svých dětech celý koš. Ale už moc nefrčí. Děti si nosí svoje vlastní miláčky. Nejčastěji plyšáky. Žirafy nebo nějaké příšery z televizních pohádek. Často ani nevím, která bije,“ směje se umělecký fotograf Petr Berounský.
