Jednou jsem zatnul tipec skuhrajícímu studentovi, když jsem ho upozornil na to, že naše zájmena (I, you, he…) mají 24 možných permutací (my, him, hers…), kdežto čeština jich má asi 140 (on, něj, něm, jeho, jemu…).
Čeština zjevně vítězí co do objemu gramatiky, kterou se student musí naučit ještě předtím, než dá dohromady ucházející větu. Křivka učení v angličtině je mnohem pozvolnější, ale to proto, aby vás tento jazyk do sebe vtáhl a teprve později zaskočil jednoduchými a všemi oblíbenými konstantami…
členy. Českou slovní zásobu je mnohdy snazší si zapamatovat, protože slova jsou často tak pěkně logická (opustit, propustit, dopustit…), kdežto anglická slovní zásoba je mnohovrstevnatá, vypůjčuje si slova z více jazyků, aby doplnila jemné rozdíly ve významu (kingly, royal, regal). Česká záporná přídavná jména jsou hračka! Prostě dáte před pravidelné přídavné jméno ne- a je hotovo! Zato v angličtině si musíte dát pozor na illegal, irregular, inefficient a unimportant. Pak je tu také výslovnost. Že jsou samohlásky v češtině v obecné nemilosti (Strč prst skrz krk. Blb vlk z Brd zhlt drn.), na to si člověk musí zprvu jaksepatří zvyknout, ale angličtina má zas nepěknou hlásku th, před kterou kapitulovali již mnozí, a má mnohé samohlásky, které slyšíte jen s velkými obtížemi.
Kam tím mířím? Jak čeština, tak angličtina jsou v lize složitosti vcelku příštipkáři. Lingvista Steven Pinker rád upozorňuje na Kivunjo coby třírozměrného šachového šampiona všech jazyků. Je to východoafrický bantuský jazyk, kterým mluví kolem milionu lidí. Má 16 rodů. Je to také výsostně aglutinační jazyk, což znamená, že rád směstná co možná nejvíc významu do co nejmenšího prostoru. „Naikimlyiia“ znamená „on to za ni jí“, počáteční N avizuje zaměření konverzace, A značí rod podmětu, I je znakem přítomného času, KI nám prozrazuje rod předmětu, M tu zastupuje „znak výhody“, LYI je vlastní sloveso „jíst“, I je znakem nepřímého objektu a A dává najevo, že jde o vyslovení faktu a ne přání. Takže vy byste rádi něco složitého? Tohle je složité!
Jeden velmi bystrý Francouz kdysi prohlásil, že se můžete naučit 60 procent angličtiny během dvou let, leč potom strávíte celý život tím, že se budete učit zbytek. Myslím si, že něco podobného se dá říct o všech jazycích – snad s výjimkou Kivunjo. Vtip je hlavně v tom, že jazyky jsou oceány, ve kterých budete celý život plavat, učit se zamilovávat si skaliska a mělčiny a příležitostně se slunit v klidnějších vodách. Poznávat je je stejné jako poznávat milenku: právě že samotný způsob poznávání je jádrem jejich milování.
