Ani desítky hodin péče některá zvířata do přírody nikdy nevrátí (galerie)

Šanci žít dostala několikadenní srnka, kterou našli lidé s přeraženou čelistí na silnici u Jeřmanic na Liberecku. Vyplatilo se. Ač bylo zvíře zubožené, dnes běhá po výběhu Záchranné stanice Archa v Liberci.
„Když nám srnku přivezli, mysleli jsme, že ji necháme uspat. Nakonec jsme se ale s veterináři rozhodli, že se pokusíme ji zachránit,“ vzpomíná Ivana Hancvenclová z Archy. Srnče prodělalo náročnou operaci, ošetřovatelé se o ně starali čtyřiadvacet hodin denně a dodnes je krmí mlékem podávaným injekční stříkačkou. Srnka Johanka nakonec zápas se smrtí vyhrála. Dnes je dokonce odvážnou bojovnicí. Když hrozí stádečku Archy nebezpečí, je první, kdo vyráží do boje.
Podobných případů mají v liberecké záchranné stanici stovky ročně. Loni se tam postarali o tři sta padesát zraněných nebo osiřelých zvířat, letos očekávají, že jich bude ke čtyřem stovkám.

Za vším hledej člověka

Srna Johanka je typickým příkladem zvířete, které doplatilo na přístup lidí. Srazilo ji auto na silnici. Spolu s ní mají teď ve stanici Archa další čtyři srnčata. Jedno přišlo o matku, když ji porazil vlak, a dvoudenní srnče naříkalo u kolejí nad její ztrátou. Dalšímu zakousl matku pes, čtvrté ze skupiny přišlo o rodiče kvůli hlouposti lidí. Srna si mládě schovala na zahradě domu, majitelé srnče objevili a mysleli si mylně, že je opuštěné. „Všichni se s ním mazlili, fotografovali, očuchávali ho psi, a tím způsobili, že rodiče mládě odvrhli. Musíme se o ně postarat, jinak by zemřelo,“ líčí Hancvenclová. Srna se totiž k mláděti, na které sáhl člověk, už nevrátí. Mláďata, která skončila ve stanici, se do konce života bez péče lidí neobejdou. „Buď po zbytek života žijí ve stanicích, kde jsou pro ně vhodné podmínky nebo v oborách. Kdyby se vrátila do přírody, byl by pro ně nebezpečný zájem o lidi. Mohla by vzbuzovat dojet, že mají vzteklinu, a skončit zastřelením. Samci v říji jsou zase agresivní a hrozilo by, že ublíží člověku,“ dodala Hancvenclová.
Na špatný přístup lidí poukazuje i liberecký veterinář Vladimír Jurek, který společně s kolegy z Veterinární kliniky v Růžodole o zvířata v záchranné stanici pečuje. „Lidé si neuvědomují, že dnes žije ve městech spousta zvířat. „Přirozeně migrují a přitom se občas setkávají s lidmi,“ vysvětluje Jurek. V Liberci se srny, draví ptáci i jiná divoce žijící zvířata zdržují například kolem řeky Nisy nebo na svazích sídliště Králův Háj. „Cítí se tam bezpečně, ve městech je totiž nikdo neloví a mají větší šanci, že seženou potravu. Třeba potkani jsou obživou pro lišky nebo kuny, které ve městech také běžně žijí,“ objasňuje veterinář. Podle něj by lidé měli nechat zvířata být a nezachraňovat je sami. „Je běžné, že srny svá srnčata odkládají a vrací se k nim jenom aby je nakojily. Největší chybou je, když je člověk najde a odveze do útulku. Srna přijde, mládě hledá a když ho nenajde, odchází. To je přirozený běh přírody,“ říká Jurek. Stejné je to třeba s ptáky, kteří nechávají ptáčata v hnízdech samotná, ale vrací se je krmit. „Další chybou lidí je, že ptáčata sbírají. Je lepší vrátit je do jejich prostředí nebo se snažit najít hnízdo, ze kterého vypadla. Vůbec nejlepší je vždy zavolat odborníkům a poradit se co dělat,“ zdůrazňuje veterinář.

Starají se i o exoty

Záchranná stanice přijímá nejvíc ptáky, od dravců až po papoušky. Ve voliérách ale nacházejí dočasný nebo trvalý domov i poraněné srny, fretky, králíci, želvy a hadi. Jednou dokonce ve stanici pobývalo pár dní i prase domácí.
„Některá zvířata se nám podaří vrátit zpět do přírody, jiná tady zůstávají, další se snažíme umístit do jiných stanic a zoologických zahrad nebo nabízíme k osvojení,“ vysvětluje Hancvenclová. Například fretka Pupík už ve stanici stráví zbytek svého života. „Lidé ji objevili ve vystěhovaném bytě, kde ji nechal majitel týden zavřenou v akváriu bez vody a krmení. Zvíře je nemocné a navíc i psychicky postižené z toho, jak s ním majitel zacházel. Nenabízíme ho proto ani k osvojení,“ líčí ošetřovatelka. Větší štěstí mívají vodní želvy nádherné, kterých za letošek prošlo útulkem už dvacet, a všechny našly nové majitele. „Jsou jich plné rybníky na Liberecku i Jablonecku. Někdo si je pořídí, pak zjistí, že rostou a žerou, a vypustí je do vody. Želvy tam přežívají a jsou hrozbou pro domácí živočichy. Jako masožravci decimují místní přírodu,“ popisuje Hancvenclová. V létě stanice přijímá hlavně ptáky. Poštolky, které neumí létat nebo mají polámaná křídla či jiná poranění, mláďata vypadlá z hnízda. Některá vypouštějí zpět do přírody. Nedávno to bylo například dvanáct poštolek, vloni jich vrátili do přírody třicet. „Ptáci, kteří mají poraněná křídla a nebudou už nikdy létat, zůstávají u nás. Hodně ptáků popálí elektrický proud. Pokud jejich tělem projde, za pár dní umírají,“ vysvětluje Hancvenclová.

Na podzim čekají ježky

S blížícím se podzimem očekávají ve stanici příval ježků. „Jednou jsme malého ježka našli u našeho domu. Sice jsme četli, že se dá ubytovat třeba ve sklepě, ale nechtěli jsme mu ublížit, tak jsme ho odvezli do stanice. Na jaře šel znovu do přírody,“ vzpomíná Kateřina Málková z Jablonce nad Nisou. V zimě plní voliéry Archy netopýři, vyčerpané srny a labutě. Dvě z labutí, které se tam dostaly, mohou lidé obdivovat na jezírku u liberecké zoologické zahrady. „Nejdřív u nás byla samice, kterou jsme vypustili, jen co se zotavila. Později jsme to samé udělali se samcem, který se k nám dostal později,“ dodává Hancvenclová.